Underworld: "Mysleli jsme, že to nepřežijeme..."

Před týdnem jsi měl narozeniny, tedy všechno nejlepší! Jaká byla oslava?

Díky! To bych nečekal. (smích) Oslavoval jsem prací samozřejmě.

Takže hudbou a zpěvem především?

Přesně. Tahle práce nikdy není kompletní.

A to je správně. Ovšem bez urážky jsi teď stejně starý jako moji rodiče. Společně s Rickem Smithem jste na scéně dlouhé tři dekády. Zajímalo by mě, co si myslíš o hudebním vkusu dnešní mládeže. Jestli sis někdy říkal: "Co to sakra poslouchají?"

Tak moc jsem starý? To je hrůza. (obrovský smích) Ale ne, rozhodně si neříkám, že by dnešní děti poslouchaly něco špatného. Spíš si myslím, že je to fantastické. Jde o to, že když se vážně zajímáš o hudbu a miluješ ji, musíš být neustále přístupný a hladový po nových věcech. Podle mě je nejdůležitější, pohybovat se mezi hudbou napsanou v minulosti a současností. Samozřejmě se ti nemůže líbit všechno, ale hlad a touha jsou asi nejdůležitější.

Vrátím se v čase. Jsme někde na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. S Rickem zakládáte skupinu nazvanou Freur…

(směje se) To už je tak strašně dávno... Ale rád na to vzpomínám. Byli jsme mladí a dělali, co nás bavilo. Někomu to dneska může přijít srandovní, když si vezme, co děláme za hudbu jako Underworld, ale patří to k naší historii. Pak najednou došlo k masivnímu pokroku v technologiích. Elektronické nástroje najednou nebyly tak příliš drahé a tím se nám otevřely nové možnosti. Obdivovali jsme kapely jako Kraftwerk či Can. Snažili se je trochu napodobit. A tak se dostali na více elektronickou plochu. Jednou se nás někdo ptal, jestli jsme třeba neuvažovali o předělávkách věcí z éry osmdesátých let a musím říct, že radši ne. Je to dobrá zkušenost, spousta chyb a spousta věcí dělaných v dobré vůli. A tak by to mělo zůstat.

Já si tedy vůbec nemyslím, že by Freur byla srandovní záležitost. Ten zvuk naprosto odpovídá době... Ale zpět do současnosti. V září jste vydali nové album s názvem Barking. Z čeho ten název pochází?

To je podle Barkingu v Essexu odkud pocházím, ale v angličtině to má spoustu různých významů. Například ve slangu se to používá jako výraz pro "šílený" nebo "ujetý". Pak tu máš význam v podobě psího štěkotu a zobrazení psa v mých textech. Má to opravdu hodně moc podob.

Všimla jsem si právě, že ve skladbě Always Loved a Film se objevuje verš "The sound of a barking dog on a loop". Tak mě zajímá, co si myslíš o přísloví: "Pes, který štěká, nekouše"?

No tak zrovna nedávno jsem šel na procházku a potkal jsem chlapečka s takovým malým psem, který štěkal opravdu hodně a kousal ještě víc, takže tohle určitě neplatí! (smích)

Mám podobnou zkušenost. Mimochodem myslela jsem, že jsi z Worcesteru.

To je pravda, narodil jsem se tam, ale už dlouho jsem tam nebyl. Je to tak, že můj duchovní domov je v Essexu. Připadám si, že sem patřím. O Worcesteru můžu říct to, že je to pěkné místo s hezkou řekou a okolím, ale to je asi tak všechno. Jako dítě jsem vyrůstal v Birminghamu uprostřed města, což je hodně industriální prostředí, ale mně se to líbilo. Navíc tam byl skvělý kulturní život, spousta klubů a dobrých kapel, silná hudební scéna. To mi sedělo daleko více.

Na novém albu se objevuje spousta kooperací s opravdu známými jmény jako Paul van Dyk, Dubfire nebo třeba High Contrast, se kterým jste udělali velmi úspěšný singl Scribble.

Ano. Víc jak dvacet let je naše hudba remixována nejrůznějšími producenty a samozřejmě z toho čerpáme velmi mnoho inspirace. Vždycky jsme byli nadšení z jiné interpretace naší vlastní hudby, ale též jsme byli frustrováni z toho, že se s těmito lidmi nikdy nedostaneme do studia. Tudíž jsme se rozhodli, že na novém albu to bude jinak. Už ne pouhé remixy, ale řádná spolupráce. Podstatné je i to, že se snažíme soustředit i na mladší talenty. Čím déle na scéně funguješ, tím snazší je ztratit kontakt s takovým tím mladickým nadšením, které je podle mě velmi důležité.

Jasně, mládí vždycky přinese čerstvý vzduch...

Přesně tak. I proto se k nám tehdy přidal Darren Emerson. V pouhých devatenácti letech měl energie a nápadů na rozdávání, což nám pomohlo zase se pohnout novým a určitě i správným směrem.

S Darrenem to bylo hodně taneční období. Mám pocit, že se novou deskou tak nějak vracíte k tomuto duchu.

To je pravda. Určitě to je návrat k taneční hudbě. Naše předchozí alba byla hodně ovlivněna prací na několika filmových záležitostech, která předcházela jejich vydání. Když jsme pracovali na našem posledním albu, byli jsme stále někde na cestách a přemýšleli, jak posunout naši liveshow, aby byla zábavnější. Samozřejmě jsme potřebovali nový materiál, který by fungoval jak na koncertu, tak na tanečním parketu. Tudíž jsme se opět vydali tímto směrem.

To chápu. Mimochodem jsem viděla videoklip k právě zmíněnému singlu Scribble. Vypadá to, jako byste se na obyčejné cestě autem rozhodli jen tak si natočit k písničce video…

Jo, to byla velká sranda. Jeli jsme autem s naším režisérem. Dal mi kameru a řekl: "Chci to video udělat teď hned!" (smích) Miluju spontánní věci. Vždycky mě baví dělat věci právě tehdy, když mě napadnou a víc si to nerozmýšlet. Je to taky určitý zdroj inspirace.

Však vypadáš v tom klipu šťastně. Kam jste vůbec jeli?

To je jasná věc. Vždyť je to tak veselá hudba! Jeli jsme zrovna z Londýna do Brightonu, kde jsem koncertoval s Brianem Enem. Není to právě cesta na deset minut, tak jsme se takhle pěkně zabavili natáčením videoklipu.

Když zmiňuješ Briana, také jste dost spolupracovali, že?

S Brianem jsme toho udělali opravdu hodně. Například projekt Pure Scienus před pár lety, který zahrnoval několik představení živé hudby, které od sebe byly rozdělené určitým časovým intervalem. Celé se to odehrávalo ve slavné Opeře v Sydney. Jinak jsme spolupracovali na spoustě různých tracků a další určitě přijdou.

Vrátím se ještě k videoklipům. Už jsem tu zmiňovala track Always Loved a Film, v jehož videu se objevuje partička přestárlých skejťáků dělajících trochu bordel. Vy jste fanoušci tohoto sportu?

To byla hodně veselá věc. Ti chlápci byli vážně skejťáci a celé mi to přišlo hodně zábavné. Jezdící staříci. Co se mě týče, skejt se mi vždycky líbil, ale bohužel to spadá do těch aktivit, které mi zůstanou zapovězené tak, jako třeba lyžování, protože jsem si jednou zranil nohu, když jsem tancoval. Takže moje pojišťovna není příliš kamarádská a začala mi zakazovat dělat nejrůznější věci. (smích)

Tak to asi nemůžeš moc aktivně odpočívat, když zrovna neděláš hudbu.

AktivnÄ› sleduju fotbal. (smĂ­ch) V televizi nebo na stadionu. To mÄ› fakt bavĂ­.

Od videoklipů k filmu. Zásadní věcí bylo samozřejmě použití skladby Born Slippy ve filmu Trainspotting Dannyho Boyla, ale máte na kontě i celé soundtracky, například pro film Breaking and Entering nebo pro další Boylovu věc Sunshine. Jak vaše spolupráce vůbec začala?

S Dannym jsme se setkali již dříve před Trainspottingem, ale trochu jsme se s použitím písně pro film zdráhali, jelikož jsme knižní předlohu Irvina Welshe nečetli a měli pouze kusé informace z vnějšku, že je to prošpikované drogami, sexem a tak. To se nám samozřejmě moc nelíbilo. Říkali jsme si: "Sakra, budeme ve filmu spojeném s drogami a násilím. To asi není dobře..." Ale nakonec nás přesvědčili, že to máme s Dannym zkusit a brzy se ukázalo, jak moc jsme se v knize zmýlili. V podstatě to byl pravý opak naší představy o oslavování drog.

Ovšem ten text písně je nakonec o jednom velkém tahu, který končí kocovinou… Ale nechci odbíhat od Dannyho.

Pro mě to bylo něco jako křičení o pomoc v době, kdy jsem bojoval s alkoholem. Doufal jsem, že to někdo pochopí a zachrání mě. Nakonec jsem musel poprosit o pomoc přímo, protože tohle nezafungovalo. Každopádně měli jsme obrovskou radost, že Danny naši skladbu použil. Sám hudbu opravdu miluje. Je jedním z mála režisérů, kteří se o hudbu zajímají předem, což je skvělé. Jinak jsme udělali ještě několik celých filmových soundtracků, ale například teď nedávno jsme komponovali hudbu k divadelní hře Frankenstein v Royal National Theatre. Režie je opět Dannyho práce. Teď v březnu se to dokonce vysílalo přes National Theatre Live. Strávili jsme. (odmlčí se) Bože, čtyři měsíce práce v divadle. Byl to velikánský úspěch! Vůbec od vydání desky Barking se toho stalo tolik. Člověk se cítí, jakoby od toho uplynuly roky. (směje se)

Když jsme u toho, viděl jsi film Underworld? Takové to hodně špatné fantasy?

Jo, myslím, že vím, o co jde. Tenhle žánr začal být dost populární. Rozhodně můžeme tomuto filmu poděkovat, protože nám přináší spoustu návštěvníků našich vlastních stránek, což nás může jenom těšit. (smích)

Rozhodně! Myslím, že vizuální stránka je pro vaši tvorbu také důležitá...

To určitě je. Hudba je sice vždy na prvním místě, ale já i Rick jsme byli vždy tak nějak vizuálně vedeni. Oba jsme absolvovali umělecké školy a já jsem vlastně původním povoláním malíř. Na začátku devadesátých let jsme vytvořili takový kolektiv skvělých umělců a designerů s názvem Tomato. Zabýváme se reklamou jak televizní tak tištěnou, nejrůznějšími uměleckými instalacemi, grafickým designem a podobně. Jinak byla samozřejmě vždy důležitá i vizuální stránka našich show. Vždyť jsme spojeni s filmovou scénou. Milujeme filmovou hudbu, milujeme ji dělat. Chceme, aby lidé při poslechu hudby viděli i obrazy, měli vícerozměrný zážitek. Takže spolupracujeme s velmi talentovanými lidmi a snažíme se je povzbuzovat, aby dělali to, co chtějí, jak nejlépe umějí.

Na Tomato jsem se chtěla zeptat. Osobně mám největší vztah k vašemu albu dubnobasswithmyheadman, jehož obal pochází právě z této dílny…

To byl úplně první grafický jam, díky němuž vznikla vizuální podoba alba. Rozprostřeli jsme si v naší tehdy velmi malé kanceláři opravdu velký list papíru, každý z nás si vzal fix a začali jsme si rozvrhovat, co by kde asi mělo být. Původní koncept byl zamýšlený pro knihu Mmm…Skyscraper I Love You, což byl pak i název prvního tracku. Skvělá zkušenost. Tehdy všechny taneční kapely měly obaly s takovou specifickou počítačově zaměřenou grafikou a my chtěli být absolutně odlišní, více expresivní a rázní.

Také mě zajímal ten název alba. Vše malými písmeny spojené do jediného slova. Proč to?

S tím to bylo podobné jako s mnoha našimi dalšími tituly nejrůznějších skladeb. Vždycky jsme posedávali ve studiu a koukali, co je napsáno na hřbetech kazet. Většinou tam byly dočasné pracovní názvy či poznámky. Rick vzal jednu pásku, na které bylo napsáno dubmorebass a já to prostě špatně přečetl. Znělo to stejně dobře, tak už to tak zůstalo.

Když se vrátím k výtvarnu, na vašich stránkách máš ukázky své malířské práce... Co je tvá nejoblíbenější technika?

Ou, wow, Bože... (pauza) Co je má nejoblíbenější technika? Co je má nejoblíbenější technika? To je hodně zajímavá otázka. (odmlčí se) Hodně používám tuhu, křídu. A pak také ohořelé špalky z ohniště. Například na plážích si lidé často dělají oheň. Já pak sbírám zbytky a kreslím tím. Moje obrazy hodně vychází z kaligrafie. Expresivní tahy štětcem a podobně. Vlastně tím vyjadřuji svoji skrytou část osobnosti, protože navrchu jsem hodně tichý člověk a tímhle odhaluji své hlučné Já.

Jsem nadšená! Čas nás ale tlačí, přesunula bych se ke koncertům. Před pár lety jste zažili něco dost nepěkného v Řecku…

To byla naprostá hrůza. Na koncert vtrhli anarchisté a začali to tam řezat hlava nehlava. Rick byl tehdy hodně zraněný, měl něco s uchem. Museli ho odvézt do nemocnice v Athénách. Několik lidí snad bylo i zabito. Vážně jsme si mysleli, že to nepřežijeme. Smutné je na tom také to, že to nemělo nic společného s hudbou a že se to stalo na místě, kam se přišli lidé bavit a cítit se spojeni s ostatními.

Trochu se mi zvedl žaludek. To se u nás snad nemůže stát... Proto teď k vašemu nadcházejícímu koncertu v pražském klubu SaSaZu. Není to poprvé, co hrajete v České republice. Vracíte se po dvou letech. Co můžeme čekat? A nechci slyšet odpověď: "Přijď a uvidíš".

Moc se těšíme, že se zas vrátíme, protože naposledy to bylo fantastické. Já to u vás miluju. Připravte se na spoustu energie, spontaneitu, obrazy tvořené hudbou... Vaše publikum má vždycky super odezvu. Budeme se snažit hodně improvizovat, žádné přehrání playlistu a dost. Jednoduše stoprocentní zanícení. Jedině tak si to můžeme užít i my sami.

Tak to se moc těším! Support vám bude dělat česká skupina Cartonnage, která spolupracovala dokonce s Mobym…

Jasně, musím si o tom zjistit ještě něco víc... A je to vtipné, protože Moby je můj velký hudební kamarád a píšeme si emaily snad každý den. Ale jsme tak nemožní, že jsme se nikdy nepotkali. (smích)

Ani na žádném hudebním festivalu? To byste tedy měli! Čas se nachýlil. Můžeš mi říct v jedné větě nějaké poselství pro naše čtenáře?

Nikdy si nepřestaňte věřit!

Děkuju moc. Byla radost si s tebou povídat a uvidíme se na koncertě.

Fantastické, díky za podporu!

Ptala se Saiha v květnu 2011.

foto: archiv

Underworld se představí 6. července v rámci afterparty k akci Prague City Festival 2011 v klubu SaSaZu.