Report z Love Family Park od Adlet

Čeká nás pětihodinová cesta, která ubíhá celkem rychle. Za hranicí do Německa usínám a pořádně se probouzím ve chvíli, kdy jsme 10 kilometrů od našeho cílového stanovistě. Před třetí hodinou ráno parkujeme u autobusové zastávky kousek od areálu festivalu, stavíme stany a jdeme spát. Ve 4 ráno dorazilo ještě dalších 8 účastníků zájezdu z Českých Budějovic, sestava je téměř kompletní.

Chvilka spánku, a ve třičtvrtě na 9 v nědeli ráno nás budí kostelní zvony. Vymetené nebe slibuje parný a krásný slunečný den, jako kdyby počasí někdo objednal. Postupně se probíráme, plní energie (kupodivu), a jelikož stanujeme kousek od východu z hanauského nádraží, můžeme sledovat davy návštěvníků, které se už před desátou hodinou vynořují na cestě od vlaku z Frankfurtu. Máme puštěného Raye Okparu a spousta lidí se zastavuje, aby si vyfotila nápis GO ON PAPA SVEN!!! na našem autě. Rychlá snídaně, zapíjená několika pivky z místní benzínky, pozdrav další pražské výpravy, která spala v hotelu, a pomalu se mísíme do davu, mířícího průmyslovou čtvrtí k místu konání.

Procházíme mezi desítkami autobusů z různých zemí, vidím holandské, francouzské, belgické a dokonce britskou registrační značku.

Jelikož jsme lehce podcenili přípravu, lístky kupujeme až na místě. Není to žádný problém, dokonce se nám tím zkrátí fronta k "odbavení". V rychlosti nám prohledávají tašky, taky musíme odevzdat foťák, jelikož dovnitř propouští jen malé kompakty a už se nám otevírá pohled na celý areál. Je půl dvanácté, už hodinu a půl je festival v plném proudu.

Díky tomu, že máme s sebou zkušeného návštěvníka LFP, nijak nebloudíme, rychle se orientujeme, měníme eura na tokeny, kupujeme občerstvení a bez průtahů míříme kolem vodní stěny na třetí stage.

Stage jsou zde 4, obrovskou hlavní stage uprostřed areálu doplňuje po levé straně stage třetí, dále za mostem druhá a na konci "parketu" pro první stage stojí stan se čtvrtou techno stagí, která zde při předchozích ročnících nestála.

Prostor je doslova narván tancechtivými rozzářenými lidmi, všichni mají skvělou náladu a těší se na nadcházející hodiny.
Všude je spousta místa k odpočinku, u toalet téměř nejsou fronty, vodní stěna je obležená dívkami v plavkách a chlapci v kraťasech, slunce žhne a je opravdu veliké teplo.

Letmo se potkáváme s přáteli, a vzápětí, když se přiblížíme k pódiu třetí stage, už umírám blahem z dokonalého zvuku, který se line z reprobeden. Zrovna hraje Matthias Tanzmann, jehož set jsem si nedávno poslechla, ovšem takhle naživo se to nedá srovnat. Lehce se usmívá, hraje si s mixy, mává na lidi a pomalu nás dostává do taneční nálady. Kecám. Dostává nás tam rychle. S rukama nahoře, a úsměvem přes celý obličej tancuju, vnímám každý záchvěv basů, který mi rezonuje v hrudníku a říkám si - copak sním? Koukám na hodinky, je teprve půl druhé, a ta představa mě naplňuje blahem. Začínám si poctivě psát poznámky. Matthiasův nabitý set pomalu končí, jdeme si pro další drink a přesouváme se na druhou stage, kde má za chvíli začít mnou dlouho očekávaný set pána, který si říká Loco Dice. Prozatím dohrává svou live show Reboot, u kterého zjišťuju, že to nijak extra nepřehání, možná proto, aby připravil scénu Locovi. Přestože mu to tolik nebasuje, je to spíš poslechová záležitost (alespoň posledních 20 minut), je to příjemné a my se zlehka probíjíme davem více dopředu. Locovi už připravili techniku, postává na stagi, vítá se s lidmi a do livka Rebootu mixuje první pecku. Ledově klidný, krásný (ach ano, ženy ocení…) Loco si získává masy lidí pod sebou během prvních deseti minut a další dvě hodiny už šílíme radostí z dokonalého setu, precizní mixy střídají dokonalé nájezdy, do rozpáleného davu čas od času vypustí stlačený studený vzduch. Po hodině konečně poznávám, jak to Loca baví. Nájezdy si prodlužuje samplerem, používá pro něho typický kytarový efektor, díky čemuž si s davem pohrává jako kočka s myší. Několik nasamplovaných vokálů poznávám. Jeho set má neskutečný vývoj, pro styl jsem nenašla lepší označní než pumping minimal. Uvědomuju si, jak na takovém zvuku může DJ skvěle pracovat s basy, a velmi mě mrzí, že u nás takový zvuk málokde najdeme. Ve chvíli, kdy si říkám, že si název tohohle tracku musím nějak zjistit, mi můj milý říká - tohle ještě tak půl roku nevyjde! Líbí se mi, jak se tanečníci chytají na basy po nájezdu až po chvíli, protože nějaké první doby Loca vůbec nezajímají a švihá si to tam, jak se mu zlíbí. Ke konci set graduje jako blázen, dav křičí, píská a totál.ně šílí. Projekce za pódiem je dokonalá, západ slunce prolíná Locovo logo, a já taju. Pro mě rozhodně nejlepší set tohoto festivalu.

Začíná hrát Marco Carola, dost zjemňuje, jsme rozpaření sluncem a náladou, takže si jdeme lehce odpočinout a načerpat síly. Až teď si uvědomuju, kolik je zde lidí (dle mého skromného odhadu 20 000) - nijak to neruší, tahle masa je rozprostřená po hodně velké ploše. Carolův set jsem nakonec neslyšela, protože začátek mě nebavil, ale několik kamarádů bylo z jeho setu dost nadšeno. Přicházíme na hlavní stage, kde se objevuje Sven Väth v kšiltovce, aby rozehrál svůj šestihodinový set. Zezačátku míchá dost prapodivný vocal progressive s mnoha nástrojovými prvky, ale prokládá to čistým minimal technem, které šlape jako blázen. Zvuk na hlavní stagi je úplně vepředu trošku k zešílení, přebasovaný, mám pocit, že mi začnou krvácet uši, ale čím dále od pódia se človek ocitne, tím je čistší a příjemnější.

Procházíme davem prohlédnout si techno stage. Hraje Gregor Tresher, klasické techno, dále ve stanu už si nepřipadáte jako na open airu. Halová atmosféra s mnoha lasery se mi moc nelíbí, navíc line-up je ke slyšení v ČR celkem často. Pro mě zbytečně přidaná stage, vymyká se celkovému pojetí LFP, ale masa lidí pod střechou stanu mě ubezpečuje, že je to v pořádku. Minimálně je tam chládek.

Po jediných deseti minutách strávených uvnitř se přesunujeme na třetí stage, na další z očekáváných zážitků - dOP. Jediná live "kapela", v Německu hodně oblíbená, to začíná roztáčet tvrdě. Říkám si - kam tu kapelu na té stagi narvou? Až pak mi dochází, že se jedná o dva DJe a zpěváka. Zpěvák je dobrý, ví, jak rozpálit dav, basy hutné, je to skvělý… do tý doby, dokud si neuvědomíte, že už půl hodiny hraje stejná basová linka. Nemá to moc vývoj, ale nemůžu říct, že mě to nebavilo. Vokály mám ráda, a když zpěvák (který notně připomíná leadera Blink 182) začal zpívat New York, waiting for the sunshine, přistihla jsem sama sebe s pusou od ucha k uchu a šlapajícíma nohama. Na konci setu vybídl několik tancujících na pódium a každého nechal zazpívat si naživo do mikrofonu. Po dOP nastupuje Karotte, který až do konce udržuje klasickým dupavým techhousem třetí stage ve varu.

Po malé přestávce na další vodu a sprchu se přesouváme na poslední půlhodinu setu Luciana na druhé stagi. Přestože je tu ohromné množství lidí, s přehledem se prodíráme kupředu (což jde kupodivu lehce), a zhruba ve třetí brázdě se zastavujeme, abychom počkali na našeho miláčka dne. Luciano přivádí tanečníky do extáze, co track, to naprostá techhouseová bomba, zvuk je čistý, duní a víří, občasná exploze konfet z děl nutí dav tancovat víc a užívat si to víc. Po půl hodince jeho technicky dokonalého mixování do mě šťouchá můj milý - naše hvězda je na scéně.

Ricardo Villalobos. Stojí na stagi, objímá se se spoustou známých i neznámých, s klidem se prohrabuje svými bagy s deskami, a je tak roztomilý, že bych ho adoptovala.

Nadchází osmá hodina večerní a Ricardo si nasazuje sluchátka (Sennheisery, ano, to jsem já, zarytá Pioneerka, ještě nepřekousla). Pískám, křičím, mávám kloboukem, a když se dočkám úsměvu, měknou mi kolena. Zde poznámky končí.

Ten člověk, na kterého v té chvíli koukalo asi 2000 lidí, je buď totální génius, nebo totální blázen. Možná něco mezi tím. Je to unikát. Jediný DJ, kterého znám, který více než polovinu setu není za pultem vůbec vidět. Asi deset minut trvalo, než jsem si ho vůbec mohla vyfotit.

Dává první track, klasické intro na 10 minut. Dále následuje peklo. Po pravdě, slyšet ho poprvé, měla bych rozporuplné pocity. Takhle jsem většinu jeho setu jen stála, pohupovala si nohou a nevěřícně čuměla. Tak psychadelický set se totiž jen tak neslyší. Svůj chvílemi dost experimentální minimal prokládal deset let starým housem, evidentně si to užíval, ale trošku mě mrzelo, že tentokrát jsem měla pocit, že na lidi, kteří pod stagí křičí a tancujou, celkem kašle. Nicméně svůj finální set pojal místo klasické řežby spíše jako neskutečnou přehlídku minimalových zvuků, a jeho prolínání basové linky s neuvěřitelně rozmanitými středy a výškami nás dokázal donutit zamyslet se nad tím, co vůbec od elektronické hudby může člověk očekávat, co za zvuky vůbec lze vytvořit.  Několikrát mu přeskočila deska, ale vždy to s omluvným úsměvem zlehka dotočil. Říkala jsem si, že v tom nejspíš musí slyšet něco, co my ostatní nechápeme. Já to nechápala vůbec, přesto se mi tělo hýbalo do rytmu a nemohla jsem odejít, abych si poslechla konec Svenova setu. Zapadalo slunce, já byla unavená, lehce mě bolela hlava ze sluníčka a uvědomovalal jsem si, kolik jsem se toho za jediný den naučila.

O zvuku, o pořádání takovéhle masové akce, o tom, jak jsme v Čechách pozadu, protože tak, jak hrál každý na téhle akci, u nás nehraje nikdo. Zjišťuju, že jedna věc je podobné tracky mít a hrát, a druhá věc je umět to dobře podat. A hlavně na správném zvuku. Přibližuje se k tomu několik DJs, které znám (a třeba takhle hraje někdo, koho ještě neznám), ale tenhle sound je u nás stále v plenkách.

Plní dojmů jsme po desáté hodině koupili ještě suvenýry a pomalu jsme se odebrali z bran této úžasné akce. Spánek po celém dni na slunci byl velmi osvěžující, a cesta do reality byla krátká a milosrdná. Těším se na přespříští víkend, kde si tu úžasnou červencovou neděli připomenu na akci v Mnichově… a pak vyhodím všechna cédéčka, co mám, abych mohla svůj cd case zaplnit něčím aspoň trošku tak kvalitním jako to, co jsem slyšela na Love Family Park.

PS. Být tam můj milovaný Paco Osuna, počůrám si kalhotky.