Report z Time Warp 2012 Mannheim od Čéši

Vyrážíme!

Výlet na tuto párty jsme plánovali tuším již od ledna. Už tehdy se organizoval zájezd autobusem, který vypravoval konkurenční server a za krásné tři tisíce korun jste měli pohodlnou cestu bez starostí a lístek s pojištěním v ceně, a to za tento mejdan určitě stojí. Mannheim, univerzitní město, a co se týká obyvatel, tak přibližně velikosti Brna, má jeden z největších vlakových uzlů spojující další města v okolí. Jednou ze zajímavostí, co si naprosto přesně pamatuji, je například fakt, že se tu narodila světově proslulá tenistka Štefi Gráfová. :) Vyjeli jsme v sobotu ráno v 8:45, ale jelikož jsme chtěli mít dobrá místa, sešli jsme se již v osm hodin a plni nadšení společně čekali na ostatní. V autobuse cestovaly dvě velké skupinky. První, do které jsme patřili my, jela na Time Warp, druhá pokračovala až do holandského Den Bosche na trance večírek ASOT. Cesta ubíhala celkem rychle a těšení se s každým ujetým kilometrem gradovalo. Autobus nás vysadil na obrovském parkovacím plácku nedaleko Maimarkthalle, kde se Time Warp konal, a my tak měli ještě dost času před samotnou akcí na to, abychom se podívali do města, něco si koupili, zašli si na oběd a užili si ještě trochu toho tanečního klidu před hudební bouří...

Jdeme na mejdan!

Vrátili jsme se večer na Mannheim Hauptbahnhof a čekali na vlak, který nás díky jedné zastávce přiblíží k areálu, kde se již začalo pomalu hrát. Před hlavní branou jsme se tak nacházeli lehce po osmé hodine večer a už v tuto chvíli tu byl obrovský dav lidí ze všech koutů světa. Hlavním jazykem pokřikujícím sem a tam byla němčina, rozhodně se nedala přeslechnout italština a v naší blízkosti byla i početná skupinka z Polska. Na Time Warp se sjíždí prostě lidé z daleka, protože to je hudební lahůdka pro všechny, co mají rádi elektronickou taneční hudbu. Fronta ubíhala dost pomalu, ale vše bylo způsobeno poctivou kontrolou a scanováním kódů z vytisknutých lístků. Kontrola batohů nebyla sice až tak podrobná jako v Holandsku, kde mi na akci Awakenings prohledali jak peněženku, tak i mobil, ale stačila k tomu, aby se sem nedostal nikdo se zbraní a to je přeci v pořádku. Na Time Warpu bylo celkem 6 hrajících pódií. Prvním byl Floor 1, kde nám již v tuto chvíli hrál Hobo live. Floor 1 byla obrovská hala velikostí a tvarem připomínající brněnskou halu G1. Její dominantou bylo 5 obrovských kostek složených z ocelových traverz a doplněných o reflektory, které dokázaly naprosto úchvatně barevně doladit atmosféru v této hale. Místo LED projekčního plátna tu byla za DJem vytvořena plastická stěna z polystyrenu, na kterou se promítalo, a dotvářelo to dokonalou souhru jak světel, tak obrazu. Hudebně se to tu vše rozjíždělo tepavým techminimalem a lidi již tancovali od prvních tónů, i když nás všechny čekalo ještě 18 hodin hudebních lahůdek...

Žetony všude kam se podíváš...

Rozměnili jsme si žetony v osvícených budkách, kterých byl všude dostatek, a postupem času jsme zjistili, že jich budeme asi potřebovat trochu víc, než jsme odhadli při první směně. Ceny tu byly opravdu dost vysoké, ale to bylo způsobeno hlavně tím, že my jsme prostě z jiného kraje... Překvapení na nás čekalo hned na baru, když jsem si objednal vodu, která zde byla psána za 2 žetony, slečna po mně však překvapivě chtěla 3. Zeptal jsem se proč a dostalo se mi vysvětlení, že zaplatím sice 3, ale dostanu kartičku a s tou, při příštím nákupu s vrácenou lahví či plechovkou, mi bude účtována cena o právě tento žeton nižší. "Dobrá tedy - ekologie..." říkám si, v důsledku to však mělo efekt spíše výdělečný, jelikož lidi pod vlivem či opilí většinou zpět nic nenosili, a tudíž jim byla účtována cena vždy o ten jeden žeton vyšší. Já si ale vždy něco s sebou vzal zpět na bar, a tak jsem platil opravdu jen ty 2 žetony za vodu či redbull. I tak to rozhodně nevycházelo levně...

Hvězdy už v samém začátku!

Po roztancování se a po prvním nákupu nápojů jsem se již pomalu chystal ještě spolu s ostatními na druhou stage, kde měl od deseti hodin hrát pan John Digweed. Hrozně jsem si ho chtěl poslechnout a připravit se na to, jak by mohlo asi jeho hraní vypadat ve Svojšicích... Každopádně to porovnat asi nepůjde. Tady hrál jako druhý a otvíral lidem celou noc, tudíž jeho hraní mělo sice parádní začátek, dlouhé táhlé tracky, co měly hloubku a duněly, avšak po čase se to rozlehlo v monotónní a nudnější beat. Ovšem jinde prozatím nehráli nijak extra zajímavě a tak bylo dostatek času si to tu prohlédnout a odložit si na hromadě odložené věci. Tato hala byla velká stejně jako Floor 1, ale byla vyzdobená ve stylu jeskyně, ze stropů visely cáry plachet, které se opakovaly jako přes kopírák a světla procházející skrze ně vytvářela dokonalý pohled na tuto jednoduchou, ale tak účinnou dekoraci. Hala byla hned vedle, oddělená jen dvěmi průchody - hrozně mi to připomínalo právě G1 a G2 z Brna, jen s tím rozdílem, že toto bylo ve stejné výškové úrovni. Při procházení jste si mohli zakoupit památeční trička Time Warp za lidových 25 eur. Vynikající věcí ale byla velká hala plná uzamykatelných skříněk, kde jste si mohli za 7 eur plus zálohu 5 eur pronajmout malou a nebo za celkem 13 eur větší skříňku a uzamknout si v ní své věci. Měli jste k nim pak kdykoliv přístup, nemuseli jste se o nic bát a de facto s sebou nic tahat, pokud jste měli spolehlivého klíčníka, který svěřený klíč neztratí. Výborné řešení!

Fantastický Laurent!

Vrátil jsem se na Floor 2, kde již hrál pan Dubfire. V tuto chvíli se zvenku do haly nebylo skoro možné dostat, příchozí vstup byl na jedné straně zatarasen a chodilo se tudy jen ven a do druhého se v tu chvíli chtělo najednou vtěstnat hned několik set lidí. "Docela síla!" říkal jsem si a jen tak přemýšlel, zda-li je vůbec nějaká šance k odbočení, či se prostě musím jen nechat nést davem. Zvolil jsem druhou volbu a pomalu se dostal do trochu většího prostranství a ihned pádil na místo, kde jsme tancovali a užívali si ten šlapavý beat, který nám Dubfire tak ochotně servíroval. Bylo to skvělé, zvuk křišťálově čistý a tolik silný! Opravdu hodně silný a zněl dobře jak vpředu, tak uprostřed i úplně vzadu. Zvukaři tu prostě vědí, jak udělat svou práci kvalitně. Při pohledu na hodinky jsem si uvědomil, že je na čase vyrazit na menší Floor 3, kde od jedné hodiny ráno bude hrát Laurent Garnier prezentující projekt L.B.S. V Holandsku jem ho slyšel až úplně ráno jako posledního, tudíž toto bude změna, slyšet ho už takto na začátku... Nelekejte se, ano, píšu "na začátku", protože byla sice jedna hodina ráno, ale mejdan tu končí až ve dvě odpoledne. Pomalu jsem se tlačil davem a lidi mi tu připadali dost neurvalí, prostě míň ohleduplní, a i když jsem zvyklý na tlačenice a desetitisíce lidí, tady jsem si zase až tak sebejistě nepřipadal. Hurá, konečně vepředu u zábradlí, paráda... Udělal jsem si místo a vnímal i to, jak se tu snaží hlídat zákaz kouření. To se většinou ochrance daří, ale tak maximálně do třetí řady, dál už pak nebylo ani vidět. Laurent Garnier byl připraven a pro mě teď začalo vyučování v předmětu Elektronika a hudba tohoto tisíciletí. Pan Garnier byl úžasný, tancoval jsem a vnímal každý beat, kterého se mi dostávalo. Hltal jsem je plnými doušky, snažil se myslet jen na to, jak pochytit vše tak, abych z toho vytěžil maximum. Opravdu mě to strhlo - atmosféra, hudba, zvuk, světla, malá tmavovlasá tanečnice s potetovanými zády. Souhra, harmonie zvuků a vizuálních efektů - co víc si přát... Tady jsem se bavil opravdu náramně, ale jelikož měl Laurent Garnier k dispozici prostor pro tříhodinový set, nemohl jsem tu zůstat celou dobu, a tak vyrazil dál a dál za poznáním...

Floor 1 naplněn k prasknutí!

Rozhodoval jsem se, jestli se vrátím rovnou na Floor 2, kde bude od půl třetí hrát Sven Vath a nebo, zda-li se pokusím dostat na Floor 1, kde již pár minut hrál Chris Liebing. Rozhodl jsem se, že to vezmu do jedničky a pak rovnou do dvojky. Ale ouha, co to?! Jednička praskala ve švech, byla totálně zaplněná, nedalo se pomalu ani projit s rukama malinko od sebe. Pomalu jsem se dral dál a dál do davu, svírajíc batoh a doufajíc, že mě nikdo nezašlápne. Dostal jsem se až skoro dopředu, ale horko, počet lidí a nemožnost ani zvednout ruce od těla, to vše mě okamžitě přinutilo se jen tak otočit a vyrazit na Floor 2. Bohužel, Chris to sázel parádně, ale ani kvůli tomu neobětuji lidské podmínky pro tanec... Po několika desítkách minut jsem se dostal na Svena a jestli můžu posoudit zpětně, tak rozhodně nelituji! Dámy a pánové, tohle bylo něco neuvěřitelného. Papa Sven si s lidmi pohrával jak kočka s myší. Určoval jen on, jak chce, abychom reagovali, nenechal nás jen tak si tancovat - sledoval rakce a bavil se společně s námi. Byla to show, byla to hudební orgasmická prezentace jeho samého. Jeho osobnost se tu projevila na sto procent! On prostě umí a pozor, tohle nebyl minimal ani omylem, tohle bylo techno, regulérní techno. Šlapavé, bez nudných pasáží, bez kliků a bez háků, rovné a dunivé, dobré a tak taneční! Byl jsem tam a tančil až do půl páté, ale mým cílem v tuto chvíli bylo, abych se probojoval co nejdále ve Floor 1.

Ta největší a nejčernější hvězda TW...

Hrozně moc jsem mluvil o tom, že chci slyšet Carla Coxe, jo toho tlouštíka, který u nás byl už tolikrát. Jasně, slyšel jsem ho u nás skoro pokaždé, co tu byl od roku 2000, ale on je pro mě prostě fenomén, on byl vždy tím, který hrál to, co ostatní až rok po něm, on byl tím, který mě tu vždy tak nadchnul a i v zahraničí byl pro mě jedničkou. Dostal jsem se tak do poloviny haly, dál už to prostě nešlo. Stál jsem tam, batoh mezi nohama a ruce nad hlavou. Tleskal jsem už úvodnímu intru, které bylo totožné s intrem na Telekom Bónusz festivalu. "This Is The Revolution! This Is Carl Cox!" Dav šílel a já se nedivil, mít víc místa, šílím také. Alespoň jsem mohl šoupat nohama sem a tam, k tanci jako takovému to mělo ale daleko. Carl do nás pálil techno horem dolem, ve chvíli, kdy bral mikrofon do ruky a svým hlasem hecoval publikum a děkoval, neznělo to jako trapné volání z matějské pouti, to byl prostě Caaaarl Coooox, ty vole! Tančili jsme tu všichni jako jedno tělo, jako jedna duše - neskutečné a já hrozně moc litoval toho, že se nedala hala nafouknout víc a udělat pro nás místo...

Menu ve stylu žlučníkového záchvatu.

Nastala velká krize, přiblížila se hodina, kdy jsem většinou pomalu doma a nebo se chystám na cestu domů. Hrozně jsem se bál už na začátku výpravy, jak tohle zvládnu. Říkal jsem si, že budu muset, nepiju a drogami se kur*it nehodlám, tudíž strach z toho maratonu byl na místě. Východisko jsem našel v tom, že se dojdu dobře najíst a půjdu si odpočinout, posedět a nechám zádům a nohám trochu klidu. Přišel jsem do obrovského stanu, byly tu jen stánky s jídlem a spoustou sezení, opravdu mega prostor, ovšem šok se dostavil po přelouskání německé nabídky s jídlem. Na výběr tu bylo menu, které potěšilo hlavně žlučníkáře a vředaře. Měli jsme tu řízek plus hranolky, pak jenom hranolky nebo jenom řízek v housce nebo klobásu s chlebem, salámovou pizzu a na závěr těstoviny s omáčkou. Jooo! Těstoviny s omáčkou, to by mohla být vítězná volba pro mě, kdybych však neviděl, jak vypadá produkt v misce s cenou 3,5 žetonu, což je 7 eur. Pardon, tohle fakt ne, děkuji! Zvítězil tedy smutně plný tácek hranolek a kečup. Někdy si prostě říkám: "ty vole blbej, začni jíst to maso..." Ale ne, sám si za to můžu, takže jsem usedl na koberec a popřál si dobrou chuť. Hranolky byly alespoň dobré a odpočinek mi padnul jak šerbel na riť. Mohl jsem se tedy vydat dál a už se také v hlavě pomalu těšit a odpočítávat hodiny do odjezdu. Těch zbývalo v tuhle chvíli ještě 5. :)

Temnota a deep sound live.

Byl jsem opět na Flooru 2, kde se nám představovali Extravelt live. To byl uplně jiný zvuk! Mohlo se nám zdát, že v průběhu večera znělo v pár halách vše podobně, ale tohle, tohle byl mega rozdíl. Pánové si to dávali z mašinek naprosto dokonale. Tančil jsem vpředu a užíval si pohyb. Bavil jsem se i s jednou slečnou a stežoval si jí trochu na to, jak mi tu lidi připadají "crazy" a "high", ale dostalo se mi odpovědi, že za to nemohou jen němečtí partypeople, že je tu opravdu velká směsice lidí a že si sem prostě jezdí užít mejdan a vše, co k tomu patří, i spousta lidí odjinud. Dal jsem jí za pravdu a oba si notovali, jak parádní deep sound nám hrají. Projekt Extravelt byl opravdu zvukově jiný než všichni ostatní - skvělí a naprosto zapadající do haly s její vizualní stránkou. Chvílemi zde byla naprostá tma a hudba jen vygradovala ty pocity, které jste z toho všeho měli... Toulal jsem se pak různě po halách a chodil sem a tam. Venku bylo již světlo a člověk nemohl přehlédnout ten nepořádek všude kolem. To nebylo o párty, ale o lidech, jak se chovají a jak k věcem i k sobě samým přistupují. Nemohu se tu nezmínit o tom, jak strašně často jsem viděl záchranáře pomáhat lidem. Byl to smutný pohled na všechny tyto lidi na nosítkách v křečích a s pěnou u pusy. Byl tu velký prostor, určený jen k ošetřování a k "odkládání" těchto lidí a ani jsem se nedivil, bylo to tu potřeba opravdu mnohokrát... :(

Richie, Richie, Riche Hawtin...

Na chvíli jsem to zapíchl na Flooru 5, kde hrál pan Karotte. Už jsem vnímal hudbu jen jako podkres pro mé pohledy na lidi, kteří ještě stále neměli dost. S neutuchající silou a vytrvalostí tancovali a já jim tak trošku záviděl. Byl jsem rád, že jsem to vydržel, ale byla to životní zkouška - takhle dlouho jsem snad ještě nikdy na mejdanu nebyl, opravdu ne. V halách pomalu lidí ubývalo a já se vydal podívat za všemi ostatními na tu hlavní hvězdu pro mnoho z nich, která určovala sound nejen na Flooru 2, ale i ve světovém technu. Pan Richie Hawtin hrající zde šestihodinový set v čase 8:00 – 14:00. Neskutečné! Richie měl nádherný nástup, lidé se mohli ušlapat, aby si to nahráli a já měl možnost ho slyšet zase v DJ setu. Je neskutečné, jak moc on chce, aby jeho hraní mělo příběh a aby nám dal to, co chce, v čase, který má pro něho smysl. Hraní dvě hodiny jsou prostě málo. Na Bonuszu jsem ho slyšel jako Plastikmana, to je sice z úplně jiného soudku, ale právě to je on. Buď nám předá umělecké dílo v krátkometrážní verzi, ale tak dokonalé a tak neskutečné, a nebo v long verzi s takovým příběhem, jako je ten jeho vlastní. Životní... Všichni se pomalu stahovali sem a z Flooru 2 se stala main stage. Bylo tu nejvíce lidí a nejvíce si to tu užívali. Richie hrál dokonale, ale co jsem se doslechl, měl i on slabé chvilky a dokonce ho zradila technika. To se prostě stává i těm nejlepším...

Slunečné poledne a tichý odjezd...

Ovšem my se s přáteli domlouvili, že už není potřeba tance a už vůbec ne pohledu na ty, kteří neví, kde mají zábrany, odemkli si skřínku s věcmi a odebrali se na louku, na které nás má vyzvednout autobus. Bylo krátce po jedenácté hodině, leželi jsme v trávě, slunce svítilo a my byli plni dojmů, které nám nikdo nikdy nevezme. Bylo nám všem hezky, sice jsme byli unaveni k padnutí, ale ani mně se pořádně nechtělo spát. Den se přehoupl do apríla a teplo slunečních paprsků mi dodávalo novou energii. Pomalinku se k nám trousili další a další členové Time Warp výpravy a po pořízení pár fotek, rychlých sdělení si dojmů, nastal čas nalodění se do autobusu. Bylo půl jedné odpoledne, byli jsme vyřízeni a v autobuse už vládl jen lehký smrad z našich kouřem prosáklých těl a pár vyzutých bot. :) After se vším všudy... Někdo spal v polohách nevídaných, někdo měl na jazyku asi milion slov. Bylo to krásné, byl to prostě návrat z Time Warpu...

Doma je doma!

Co říci závěrem? Snad jen takové shrnutí. Festivaly i párty v zahraničí jsou pro nás výbornou volbou, jak si porovnat a užít mejdany jinak než doma. Time Warp byl neskutečný, co se týče hudby, ale chvílemi pro mě neskutečný i co se týče chování lidí. Je to samozřejmě jen tím, jak moc jich tu bylo, ale pominu-li jejich náhled na užívání si, nemohu přehlédnout to, s jakou agresivitou jsem se mohl setkat po více jak dvanácti letech pouze tady. Když vidíte halu plnou tančících lidí, lidí, co se baví a užívají si na hudbu, která je vaším životem, hudbu, která vás naplňuje a má ve vás vyvolávat pocit sounáležitosti a radosti a pak, pak najednou letí davem houf polonahých magorů ženoucí další polonahá zvířata... Pohled v jejich očích byl tak zlý, nenávistný a plný agrese a s brutalitou nevídanou se rozhodli, že pěsti a kopance jsou silnější než hudba, pak vám hlavou bleskne jen to, že tohle, tohle jsem u nás nikdy nezažil! Ale nenechal jsem si pokazit párty tímto výstupem, vždy to je spojeno s jedinci, kteří mají v hlavě opravdu málo a nebo to, co na párty nepatří. Stále jsem kolem sebe viděl tisíce a tisíce těch, kteří tančili a bavili se jako já a to mě naplňuje, to je moje radost, to je to, co mě drží už takovou dobu tam, kde je mi nejlépe - na párty! Mějte se tanečně a užívejte si zábavu v míru a s mírou...

čéša

foto: Monty