Report z Wilsonic Festival 2009 od Myclicka

Změna je život, tentokrát o něco blíže k ufonům...

Za to otevření hranic fakt dík! Vždyť je to tak snadné – v práci si pro jistotu vezmete na jeden den dovču, koruny vyměníte za eura, na netu si najdete hotel, který vás určitě nezruinuje, domluvíte se s těmi, kteří jsou pojízdní, pak už jen doladíte čas pro setkání a... Tradá! Teď už jen přežít to kodrcání se po dé jedničce a pak důvěřovat Milošovi v navigaci, který vás dovede až na místo činu. Díky i za tyhle moderní vynálezy, s vámi je to putování po fesťácích jedna radost! I starý Wilsoňák ovšem potřeboval letos poradit - festival, jemuž tak dobře šéfuje Tibor Holoda, byl totiž přestěhován! Kam? Na výstaviště Incheba, do parádního prostoru plného zeleně a písku pro různé letní radovánky a s výhledem na vyhlášený místní hrad i Nový most s restaurací, která bude určitě v noci vypadat jako létající talíř plný ufonů – už aby se setmělo. :) Už na tomto místě je třeba organizátory pochválit! Ten pro oči tolik příjemný zelený web: www.wilsonic.sk přinesl odpovědi na úplně všechny otázky, které vás před návštěvou napadly a dokonce i na ty, které se vám zatím hlavou nehonily. :) Bylo tam úplně vše a admin i programátor se asi slušně zapotili...



Žádná Matějská pouť, tohle je Wilsonic!

Takto jste se například dozvěděli, že ve spolupráci s Dopravným podnikom Bratislava a magistrátom mesta Bratislava je pro návštěvníky festivalu veškerá hromadná doprava zdarma - stačí prý jen ukázat vstupenku či později získaný látkový náramek. Nutno podotknout, že motoristů tu bylo opravdu jen minimum a každý tenhle záslužný ekologický krok ctil! Po dobrých těstovinách (tedy cestovinách) v nedalekém Auparku, v němž se z té přemíry všech značkových log a naleštěných obchůdků člověku až zatočila hlava, jsme do festivalového areálu vkročili rovnýma nohama zhruba v půl osmé... “Čaute!“ zdravil právě fanúšikov tam někde vzadu producent, který už chvilku není Abuse nýbrž The Autumnist a zřejmě tu prezentoval svou stejnojmennou desku. Pozdě! :( Tak ještě informační brožurku s line-upem, přičemž ten sympatický kapesní formát měly obě dvě. Kdo měl kapsu pevnou, ten sáhl po té tlustší, která se výčtem informací dala srovnávat se zmíněným vyčerpávajícím webem, kdo ji měl chatrnější, ten mohl zvolit dlouhý zelený a hned na šest stránek zohýbaný tvrdší papír. Plánek areálu i časové údaje tu byly také. Najednou vám to došlo... Konečně jste se nebrodili po kotníky v pomačkaných letácích, konečně se na vás ze všech stran nesbíhaly hostesky se vzorkem zubní pasty počínaje a se zaručeně tím nejlepším a zcela novým nápojem konče. Nikdo vám nic necpal a nikdo do vás nehučel tak jako u nás, každý vás jen nechal žít, dýchat a rozhlížet se po novém prostředí. Bylo moc hezké!


Dani Sicilliano

Bez zálohy a přesto tu uklízejí a třídí jako o život... Chrocht?!

Díky častým pátečním přeháňkám pod nohami šťavnatý trávník, na něm malá fontánka, před ní stage podobná té, na níž na Creamfields chvíli před onou slavnou průtrží řádili Booka Shade. Stánků s pitím i s jídlem v blízkém okolí mnoho a dva velké a zatím prázdné stany na dohled... Tak jako na Love Planet před čtyřmi roky tu z věčného chození sem a tam určitě nohy bolet nebudou! Všechno je tak pohromadě, všechno je tak na dosah, všechno je tak kompaktní a rozhodně se jednotlivá pódia nebudou přeřvávat. Muzika ve stanech totiž začne hrát teprve tehdy, až ta živá produkce venku skončí. Další prima nápad! Tak ještě colu za devadesát centů, která jenom zašuměla, kam ale teď s kelímkem? Zdá se, že zálohový systém se tu neuchytil, ale proč vlastně také? Zřejmě je to tím, že je na ně zatím až příliš vidět, ale ti netrpěliví jsou zde už od čtyř a stále se nikde neválí nánosy odpadků a ty použité dokonce poctivě třídí. Plechovku od Red Bullu do téhle popelnice, plastový kelímek do té vedle – že by opravdu byli až takhle pořádní a řídili se instrukcemi? Styďme se! Tak schválně... Od osmi už tu má vyhrávat Akira – stihne tu zvukovku nebo bude skluz? Jen pro úplnost – nebyl to ten Akira z Karlových Varů, nýbrž ti Akira, tedy tříčlenný band z Londýna, v němž zpívá každý, kdo má pusu prořízlou a za bubny nechávají usednout křehkou ženskou sakramentskou... Na mě tedy až příliš uřvaná muzika po dlouhé cestě s poskakováním po panelech, přesto si nešlo nevšimnout, že tenhle sound systém doopravdy hraje a pouze se tak netváří. Čistota a dynamika zvuku byla už teď omamující, co teprve, až ty stařičké Moogy rozezvučí Junior Boys o pár hodin později? Reakce publika zatím vlažné a účast poměrně slabá. Na druhou stranu je pracující lid právě někde mezi zrcadlem a branou, tak uvidíme, co se bude dít dále.


Jeremy Greenspan

“Hoďte to na kola a DJ ty svoje skoro neroztočí...“

Velmi profesionálně tu přitom vypadalo střídání stráží! Ať už to byly bicí či různé mašinky nebo comba pro kytary, všechno to spočívalo na plošinách s kolečky. Jakmile interpret dohrál, v rychlosti se kabely vytahaly, vozíky odvezly do zákulisí a naopak ty nové byly přivezeny. Takto se skvěle šetřil čas a sotva DJ ve stanu, který s pódiem sousedil, do mixu roztočil pouhých pět písniček, nástupce už zvučil a dolaďoval poslední drobnosti. Vůbec žádný skluz - všechno to sedělo do puntíku a další kapela mohla deset minut po deváté začít... Kapela? Z britsko-rakouské formace s názvem Trouble Over Tokyo se vyklubal pouze jeden svérázný písničkář s kytarou a laptopem, který snad musel vyjíst veškerou vtipnou kaši v areálu. Nejprve si zcela profesionálně přitáhl publikum blíže, poté se ještě stále za denního světla řádně odvázal, každou tu skladbu vtipně okomentoval, na nikom a na ničem nenechal nit suchou, různě se pitvořil a stydlivě i s roztržitostí Woodyho Allena zajíkal... “Je to fakt takový blázen od přírody nebo to na nás jen hraje?“ honilo se vám teď hlavou, on do toho přidal ještě fistuli, pobíhal po pódiu sem a tam a účel to splnilo. Pusa se vám roztáhla od ucha k uchu i přesto, že se naopak nad námi začala stahovat mračna. :( O tom, jak velký vtipálek Christopher je, se můžete přesvědčit už na jeho zábavném webu http://www.troubleovertokyo.com a zatímco budete klikat myškou, já se vydám na záchod, abych si toužebně očekávané Junior Boys užil už za chvilku pěkně vcelku...


Dorian Concept

“Na wecko? Tak to půjdete tamhle, pak tamhle, potom zahnete tam a...“

Kde že jsem byl tak dlouho? Ano, někdo trefně poznamenal, že na toaletu člověk musí až na Petržalku, jiný mluvil dokonce o Vídni. :) Jisté je, že cesta mezi oběma prázdnými stany v potemnělých panelových průchodech podél plotů byla opravdu nekonečná. Dámy tu stály dlouhatánskou frontu, pánové si oproti tomu mohli vybrat ten NEJ snad ze třicítky pisoárů a téměř poloviny kabinek. Bylo krátce po desáté, přesto tu byl báječný pořádek, toaletní papír na svém místě, všechno voňavé, snad pouze papírové ručníky už chyběly. Tak jsme v Čechách skutečně ta větší prasátka? Venku to teď řádně ztmavlo a každý si toho musel všimnout... Proč tu mít šedé nevýrazné stěny, když si je s pomocí pár projektorů můžete obléci? Každá volná plocha tak díky pokreslené fólii dostala nový slušivý svetřík a vtipný a provokující byl i nápis za hlavním pódiem... “Kill All Artists“ i s příslušnou bambitkou teď hlásal. :) To ne, po Junior Boys určitě střílet nebudu, na ty jsem se až příliš těšil! Také oni začali přesně a já si mohl okamžitě poopravit fakta... Odteď pro mě Jeremy Greenspan není “pouze“ tím báječným hlasem projektu Metro Area. Během pár minut dokázal, jak bravurně hraje i na klávesy a kytaru, přičemž velmi přesný bubeník jemu a parťákovi Mattovi udával hezky od podlahy rytmus. Každý ten úder byl na tomhle zvuku parádní, každý vám vlepil pohlavek a když návrat do osmdesátek, tak vůbec ne se Samanthou Fox, ale právě s nimi, se skutečnými muzikanty! Bylo to vřelé, bylo to líbezné, ani jednou mu hlas nepřeskočil, stále to zřejmě prýští přímo od srdce a i přes padající kapky deště jsem si tuhle show prostě musel užít od začátku do konce a to včetně přídavku.


Moderat

Někdo to rád “wonky“

Jen jedné věci lituji – na Like A Child jsem se těšil opravdu like a child. :( Zařadí tuhle věc alespoň v srpnu v Praze? Také mám pocit, že to přijetí mohlo být klidně bouřlivější – zasloužili by si ho! Tak ale jen žádné zdržování, jde se konečně do stanu a ten s názvem Wilsonic.ARENA musím upřednostnit – vždyť se tu na jednom pódiu spolu setkají Francouzi Nôze a partnerka Matthew Herberta – Dani Siciliano! Právě včas... Skrumáž živých nástrojů, všechny ty dechy teď na plné pecky ržály a mezi nimi se proplétal její krásný hlas. Jenže... Střihla si s nimi Kitchen a ten parádní šanson Danse Avec Moi a pak získali Ezechiel a Nicolas volné pole působnosti. Bůhvíproč se jim sem teď s teatrálními gesty stěhoval obrovský mixážní pult, který zůstal po druhou půlku vystoupení spíše nevyužit a stejně jako tu na střídačku pouštěli základy skladeb z notebooků, stejně tak se na střídačku zakláněli s lahví vodky... Teprve teď zněly jejich songy tak správně hospodsky a rozervaně. :) Vůbec jsem netušil, co mohu očekávat od rakouského mladíka, který si říká Dorian Concept a jeho nástupce, jímž se stal Hudson Mohawke z Glasgow, na chvilku jsem se však zapomněl a zůstal na oba civět s otevřenou pusou. Konečně rytmika, kterou neslyším na každém rohu, odborníci prý tenhle styl označují jako wonky (ach ty škatulky). V praxi se jedná o velmi rozpustilou syntetickou muziku a vy sebou můžete zběsile škubat buď na každý úder toho opilého bicího automatu a nebo s tím nahoře začnete komunikovat o něco střízlivěji a pak reagujete jen na každý čtvrtý, tím pádem je tahle náplň tak příjemně tahavá...


Noze

Moja mamička varí lepšie...

Stařičké zvuky Casia teď na tom prima aparátu tak usedavě kvílely, blonďatý Rakušan sebou škubal jako při epileptickém záchvatu a oběma rukama chaoticky a přesto cíleně mačkal vše, co mu pod ně přišlo... Bláznivé představení - přesto se i tenhle “nový“ styl dokáže snadno oposlouchat, zase až tolik kombinací s ním vymyslet nelze. Tak ještě na skok vedle, kde naše dubstepové barvy hájili Machine Funck a ve společném setu Ans a Side9000 a pak rovnou na kutě, zítra je taky den... Navíc opět plný dobrot! Abu hluboce soustředěný, Nailer naopak v pase hluboce se lámající, za nimi to množství LED diod spíše v tmavých odstínech, světla tak šikovně potemnělá, tohle byl ten poslední snímek z pátečního večera, který jsem si sebou do hotelové postele odnášel. Teď se ještě vymanit ze svazujících basů, které vás za žádnou cenu nechtějí pustit ze stanu ven a nechat si něco hezkého zdát... Sobotní odpoledne pak bylo ve znamení příjemného lenošení s azurovou oblohou nad hlavou. Nebylo kam spěchat – parta The Invisible, která je díky černému hromotlukovi s basovkou na krku naopak spíše nepřehlédnutelná, byla tou první, kterou jsme si v line-upu vyhlédli a dříve než v půl deváté prý za nástroje nevezme. Takže? Žaludek kručí, dostane nějakou odměnu od Restaurantu U mamičky. Cenově vše okolo čtyř eur včetně obyčejné klobásy, ale chuťově? Tak takhle ta moje mamička rozhodně nevaří, její kulinářské umění je mnohem lepší! :(


Paul Randolph

Není Jazzanova jako Jazzanova...

Příjemná kytarovka, které body na kráse přidává už album vydané na značce Accidental, o níž se tak dobře stará Matthew Herbert, byla narozdíl od předchozího dne ke shlédnutí i z trávy. Tohle trio už o čtvrt hodiny dříve svorně nabídlo pop, který za šedesát minut neurazí a pokud vás aktuálně baví parta Fujiya & Miyagi, pak se alespoň po té stejnojmenné desce podívejte - každopádně jako warm-up před kolektivem Jazzanova, to byla solidní volba! Zřejmě až příliš jsem se na ně těšil a to byla fatální chyba. Už při zvukovce se místo známých obličejů na pódiu objevovali anonymní hráči. Takže dneska s jiným klávesákem, bez Stefana Leiseringa i jeho perkusí a bubeníka Earla nahradí Jan, který ve starší Fedime´s Flight opravdu plaval. :( Paul Randolph zase bojoval se špatným kabelem mikrofonu a zatímco v Akráči svůj hrudník odhaloval, tady se balil do slušivé bílé šály... Ano, možná i ten noční chlad mohl za to, že tenhle koncert nebyl tolik vřelý a uvolněný jako ten žižkovský, o němž se stejný konferenciér hned v úvodu pochvalně zmínil. Ano, dočkal se vyprodání, ale i účast zde před pódiem teď byla ve srovnání s pátkem téměř dvojnásobná. Čas nás tentokrát netlačil a nikdo je také neokřikoval a tak si tu mohli svá sóla užít i ostatní muzikanti a aby se neřeklo, Look What You´re Doin´To Me si pak tenhle unikátní soubor pro velký úspěch ještě jednou zopakoval. :) Když se o kousek vedle a o pár minut později objevil na pódiu sám Tibor Holoda, nikdo netušil, s jakou zprávou přichází... Tak Rusko nepřijede. :(


Trouble Over Tokyo

Já jsem Rusko, ale říkejte mi Junior, on je Filip, ale slyší na Rustieho...

Údajně je nemocný a nestihl by letadlo! Ozval se mohutný jekot a pískot všech jeho věrných fandů a ti si nakonec museli nechat zajít chuť u společného a nikým neplánovaného setu místního Juniora a našeho Philipa TBC. Nutno podotknout, že hlavně Junior tu parádně suploval i role performera a Go-Go tanečníka. :) Že se situace bude opakovat ještě o pár hodin později, na to by si asi nevsadil nikdo... Tak teď pro změnu bez Rustieho bos, zřejmě si někde natloukl nos. :( A jaké ponaučení z toho plyne? Raději bookujte ty mladé hvězdy z Anglie na pátek, rády se po světě zapomínají - každopádně pro Tibora oba palce nahoru, že dokázal jít s touhle vypelichanou kůží na trh! U nás se nezřídka stává, že okolnosti o nevystoupení interpreta se návštěvník fesťáku dozví až ze stručné hodnotící zprávy někdy po víkendu – tohle bylo fér jednání. Nad Henrikem Schwarzem jsme slzu zamačkávat nemuseli a byl skutečně ve formě. Laptop s jabkem, v něm zřejmě Ableton a už na nás ty svoje pecky, remixy a edity hrnul – panečku to byl ale zvuk! Je to ještě house či už snad techno, jazz, afro-beat, pop? Nádherný barevný set i s remixem pro Jamese Browna, s oprášenou Think Twice od The Detroit Experiment, se zbrusu novou Yes Maam (All Nite Long) původně od Visti & Meyland, samozřejmě s nesmrtelnou I Exist Because Of You a s dalšími a dalšími fláky. A jak ten u toho vyváděl! I jeho ten dokonalý zvuk provokoval a málem si tu hlavu při škubání do rytmu odtrhl od krku. Na tuhle hodinu budu ještě hodně dlouho vzpomínat... Nicméně zlobil! :)



Nemohli jste u toho být? Tak znovu - 4.8. Junior Boys, 23.8. Moderat!

Dvakrát byl napomenut stage manažérem, teprve poté prostor pro Moderat milostivě a za bouřlivého potlesku uvolnil - zkrátka a dobře neuměl skončit a každý DJ ví, že hodinka pro set je zatraceně málo. Kolik lidí by se na něj asi stavilo u nás v Praze, když není bílá barva povinná? Tady stan praskal ve švech a oči stále hltaly ty parádní pohyblivé obrázky od rakouských projekčních mistrů, které byly tolik tématické... Jako kdyby snad VJ dopředu dostal tracklist. :) Pfadfinderei však krátce nato ukázali, kdo je tady skutečně pánem... Žádné vykrádání starých projekcí z živáků Modeselektor, tyhle byly úplně nové, prim měla černá a bílá a ve spojení s bílými blikajícími zářivkami tenhle celek úplně vtahoval do děje! Gernot a Sebastian za stolečky s notebooky vlevo, Sascha za tím svým vpravo. Nebýt toho, že se hýbali o něco více a on měl na krku kytaru, dali by se klidně označit za mladší Kraftwerk, kteří mají toho jednoho v krankenhausu. Iluze to byla dokonalá a prezentace zbrusu nového alba věrná – tohle je vážně symfonie 21. století, z níž vám tluče srdce vzrušením a krátce poté nejste schopni otevřít pusu. Navíc na tomhle zvuku všechny ty podprahové basy... Snad jen ty tři notebooky byly trochu zbytečné. :) Pokud se chystáte také na pražské vystoupení Radiohead, pak v den koncertu přijďte o něco dříve, nebudete litovat!



Jen tři stany a stejně je nestihnete obejít všechny...

To oni za to mohli – tu laťku nastavili tak vysoko, že ve srovnání s nimi už live show Ventolina i ta od norských Ost & Kjex působily poněkud legračně... Ti chlápkové s kšandopérami a s epesními kloboučky byli sice vtipní a skladbu Sicksnack hraji velmi rád, ale když tu jejich fistuli na tomhle luxusním zvuku uslyšíte více než dvacet minut, zřejmě vás taky začne tahat za uši... Normálně mě z toho stanu vyhnali a to mě vtipné koncerty vždycky baví! Byly čtyři hodiny, tedy ten nejvyšší čas zvednout kotvy... Vlastně až v hotelové postýlce jsem si uvědomil, že té muziky tu bylo tolik, že jsem na ten třetí a o poznání menší stan úplně zapomněl. :) Byl to úžasný víkend a za rok se sem zřejmě vrátím – tolik nových a dobrých jmen pohromadě, tahle to mám rád a organizačně opravdu profesionálně odvedená práce. Jen z jedné věci jsem poněkud vyděšen. :( Gramofony už jsou opravdu out, tady frčely notebooky a mikrofony, takže je právě teď nejvyšší čas pro naplnění toho žlutého kontejneru černými kolečky? Uvidíme za ten rok...

myclick

foto: dlouhan

Celé fotoreporty z obou dnů najdete zde a zde.