Report ze Sound Headquarters od Myclicka

Otevřete dříve, dejte jim najíst, napít a taky vám budou chodit dřív!

Sobotní warm-up? Lezavo, nevlídno, temno, zima jak v listopadu. Nedělní after party? Mlha, která už se pomalu ani nedá ukrojit! A teď po pár hodinách spánku? Je neděle odpoledne, já sedím na balkóně zalitém sluníčkem, třídím si myšlenky a házím je na papír. Zajímavé, jak to počasí po celý víkend přesně ladilo s danou situací... O tom víkendu minulém a předminulém však zůstali v Praze jen ti největší blázni a podle toho to také v klubech vypadalo – absolutní nezájem o cokoliv! Bude to tentokrát lepší? Mohlo by být. Jako maják svítila zahrádka tolik populárního holešovického klubu, na ní jakási opilá slečna vykřikovala cosi o lízání a sto eurech, zamířil jsem raději o patro výše a pak od dvě níže, byl jsem tu přeci jen kvůli muzice. Dobré muzice... Občas mě do nosu praštila vůně čerstvě nakrájené cibulky, kterou si ti hladoví mohli dopřát k té své vybrané pochutině z místní kantýny a v šatně jsem na to šel vědecky – svetr jsem si ponechal. Přestože se mnou tehdy při setu Scuby basy obstojně škubaly, bylo mi chladno a vzhledem k té nevlídné situaci venku, jsem teď nečekal zázraky. Deset minut po jedenácté a v Crossu je opět rušno jako v úle, jen mi ukažte prstem na jiné pražské místo, kde to takhle žije! Snad jen v Chapeau Rouge si nemusí na opozdilce stěžovat. Tím lépe, atmosféra už by se tu mezitím mohla vytvořit!

Tanečníkova pomocnice na tři? Tma!

Vytvořila... Zatímco v prosinci tu na jednotlivé sety mladých pánů z dua Machine Funck ve špičce přešlapovalo osm nadšenců, teď v této brzké hodině měli parket plný. Tedy tahle informace se k vám dostala teprve až v okamžiku, kdy si vaše oči konečně přivykly a z té černé hmoty jste si jednotlivé protagonisty na parketu oddělili. Tma! Všude, kam se podíváš. Z části kvůli ní se tu návštěvnická obec tak dobře cítila, zčásti kvůli parádnímu zvuku, který za ní a do všech koutů téhle malé místnůstky mířil. Osvětlení bylo k dispozici pouze pro oba hráče, ti ostatní se na obsah jejich brašen a harddisků museli hýbat poslepu. Bez světel, bez efektů, bez stroboskopů, bez projekce, bez laserů, bez UVček, bez svíček – tedy zavřete oči, přicházím! Přišel ve výtečné formě, byl výborně naladěn a hrál všemi barvami i frekvencemi. Právě v okamžiku, když jsem si lámal hlavu, proč vlastně musí nutně znít na obou místech stejný styl, došlo k radikální změně a rytmika se nám narovnala... To Abu teď dokazoval, že roky vydání jednotlivých skladeb jsou zbytečným omezováním, důležité přeci je, jak ta daná věc zní a kterak pasuje k těm sousedním. Bez mrknutí oka sem zařadil stařičkého Plastikmana, ohřál se tu i Speedy J, novotou tu ovšem zavoněl také společný počin Trentemollera s DJem Labem – Rauta z mé oblíbené značky Echocord.

Potřebujeme vlastně v noci to světlo? :)

Nechyběl ani Nathan Fake s tou smyslnou už klasikou The Sky Was Pink. Tak vida, jak to spolu skvěle ladí - ty staré hutné loopy versus ta dnešní čistota s dlouhatánskými echy a tříštivými efekty. Okořenil i příměsí elektra s mikrosamplingem, s nímž před časem tolik oslnil BT a z rovinek jsme se tady sklouzli i k těm nalomenějším skladbám, zkrátka a dobře - nechtěl ani vteřinu nudit a vycházelo mu to. Ti přihlížející se spokojeně vrtěli, občas zvedli ruku vzhůru a s nadšením v přechodech a zvratech hýkali. Jak tedy zní recept pro ostatní majitele klubů? Prodejte všechny ty plechovky na stropě, zhasněte a z ušetřených peněz za elektriku a z těch utržených za efekty nám kupte lepší zvuk, my se bez těch vašich světel obejdeme... :) Zkrátka přijdou jen ti, co se tak rádi fotí, před objektivy našpulují pusinky a chlubí se celému světu novými kérkami, účesy a hadříky – bohužel. Zatímco pod zemí to teď opravdu žilo, pár centimetrů nad její úrovní se návštěvníci při setu DJe Matoy teprve rozhlíželi. Zatím si o vyrovnané armádě klátičů a klátivců mohl jenom nechat zdát a jeho snažení v půl dvanácté přihlížela zhruba desítka zvědavců. Naženou sem ty pecky s vokály a s téměř až reggae spodky další příchozí? Spolehlivě! Ty nájezdy cizinců právě se kochajících tím dosud neznámým a tak přepychovým interiérem zcela určitě a čím veselejší to bude, tím také lepší, když mají tu dovolenou... :)

Dámy a pánové, k tanci a k poslechu vám právě hraje japonské duo Yukitoa!

Veselá ona zelenomodrá stěna, stejně jako ten zelenomodrý kolotoč na stropě, který se v těch mezihrách roztáčel, byly možná až příliš. Inu nebude to mít lehké s tímhle handicapem, ale třeba právě proto dorazí ti zvědaví na prohlídku... Matoa by byl sám proti sobě, když by se v závěru toho dlouhého setu, který dohromady skládal velmi rychle, nepochlubil vlastní tvorbou, která mu teď v hojné míře vychází po celém světě. Protože sil měl ještě stále na rozdávání a střídající Yukimura zase pochopení pro jeho obrovskou náruživost, střihli si tu spolu následně oba Pavlové (teď už pro parket úctyhodně zaplněný) přátelský turnaj ve stolním tenise bez použití míčku. Takhle nějak musí každopádně vypadat ti dnešní kadeřníci... Jejich sub-basy byly takové, že pokud jste si před příchodem pečlivě nenagelovali ofinku, museli jste si čas od času odskočit do šatny pro hřeben! Chápu, že tenhle styl se bez těch basů neobejde, ale proč proboha hned takové pohlavky? Ke všemu jsem se nemohl ubránit pocitu, že to nějaká tepelná pojistka či limitér si tu naprosto svévolně s výsledkem manipulují – ta facka vždy přišla v tom nejnevhodnějším okamžiku. Na obranu obou pánů je však třeba tenhle problém hodit na hlavu zvukaře, který měl vše pečlivě korigovat a byl tu za výsledek odpovědný. :( Smetanu ze všech tří předskokanů nakonec slízl E.S.P., při jehož setu, kde také o reggae s vokály nebyla nouze, už byl parket téměř neprostupný.

Když nejde ti tanec, tak houpat se zkus!

Ano, i s tímhle zvukem, který vám málem utrhl hlavu, pokud jste si ji tedy dopředu nezašpuntovali, o jeho set respektive o set jeho následovníka Appleblima nikdo nechtěl přijít. Ten se ve žlutém tričku s tím vydařeným logem Punch Drunk Records objevil na svém pracovišti pět minut po druhé, vysloužil si krátký potlesk od svého předchůdce a klátivounů pod ním a vzápětí roztočil svou první skladbu. Tak přece, tiskovka nelhala! Tohle nebyl typický dubstepový set, kterému vévodí ten bublavý wobble, tohle byla směs všeho, co mu přišlo pod ruku... Nádherné naechované zvony, které vzhledem k okolnostem zněly tak, jako kdyby vám je “mistr“ zvukař posadil přímo na hlavu, vystřídala rytmika rovná, za níž by si ostudu neuřízl kdejaký techno bijec. Ano, hrál rychle, velmi často strukturu setu měnil, ale také tak zatraceně nahlas! Publikum pod sebou měl přitom opravdu vzdělané. Stačil známý motiv, který nenápadně vyplul na povrch a okamžitě ho odměnili salvou nadšení a lesem zvednutých paží. Snad jen u těch turistů zdaleka i zblízka tu byl jeden problém. Buď stáli jako opaření a nebo se hýbali zcela arytmicky. Co je vlastně horší? :) Ideální by byla ta tma jako o patro níže a nevnímat je... Hustota na centimetr čtvereční značná, stále jste museli kličkovat mezi zapálenými cigaretami a zároveň se vyhýbat těm turistům parketovým. Přicházení a odcházení tu bylo na nočním pořádku a tak jste neplánovaně k těm zvláštním krokům stále přidávali i pár úkroků do stran. Ale ten zvuk!

Zvuk, před kterým se prostě neschováte...

Sál už ho byl tak plný a on neměl kam dál proudit! A v okamžiku, kdy ho krátce po parádní věci s názvem Rise Up od projektu Henry & Louise, v níž se blýsknul s mikrofonem v ruce Steve Harper, Shackleton střídal, šel ještě o stupínek dva nahoru! Nejprve tedy jeho pokyn zvukařovi, pak potlesk Appleblimovi a pak už jen hrozný kravál, kde každý úder perkusí v té tribalové lince tolik bolel. Na tohle už jsem vážně neměl a raději jsem se spustil... O patro níže, kde DJ Kredenc tahal ze svého hudebního kredence jednu zdařilou skladbu za druhou a snažil se přitom být také multižánrovým. Sehraná a opravdu profesionální ochranka sem však už nové příchozí nevpouštěla a tak se prostor pomalu vyprazdňoval. Po půl páté, kdy jsem si dopřál Shackletona raději od baru a přesto mi drnčel každičký fald na bříšku, jsem se pomalu začal sbírat k odchodu. Žezlo mezitím přebral Priapus a teď už to nebouchalo jenom do břicha, ale ohrožovala vás i ostrá břitva z výšek... Přesto se tu v tomto čase zcela dobrovolně zmítali ještě ti, kteří si na další pokračování Eshákvéček musí pár týdnů počkat. Ale uslyší na nich vlastně ještě něco? Ano, jsem zbabělec, ale já mám muziku moc rád a opravdu jsem si nechtěl poznačit do diáře k pondělnímu datu tenhle nepříjemný vzkaz: “Přihlásit se na kurz znakové řeči!“ :(

Video: martinah miss.martinezz@gmail.com