REPORT
Report z Music Infinity s Digitonal od Myclicka
Ještě v osm hodin to vypadalo velmi bledě a zdálo se, že promrzlá Praha bude tentokrát vůči Andymu Dobsonovi a jeho čtyřem spolupracovníkům velmi krutá... Fronta na šatnu žádná a uvnitř jste se báli, kdo na vás zpoza rohu vybafne – i tak může někdy dopadnout pražský koncert projektu Digitonal. Záda jsme mu však nakonec neukázali, jeho vznešenou hudbu hltali, po hráčkách na smyčce pokukovali a hodinu a půl rozjímali v tajuplném světě Jima Myogenica, který to velké bílé plátno natíral pohyblivými obrázky. I ten bonbónek za účast jsme dostali – byl tuze sladký, voněl vzpomínkami a rozplýval se tak příjemně p-o-m-a-l-u...
Digitonal? Hudba pro všechny snílky na světě!
Jsem velký snílek a je přitom úplně jedno, zda mám oči dokořán, či ta těžká víka po dlouhém dni a ještě delší noci konečně zaklapnou. V hlavě se mi stále honí neuvěřitelné množství obrazů, které bobtnají do různých tvarů a získávají pro svou pouť prostorem přátelské odstíny a často se v nich také objevují vzpomínky na důvěrně známé hlavní hrdiny. Ne, žádné noční můry, většinou to dopadne dobře a britský projekt Digitonal se stal mým dvorním dodavatelem soundtracků pro tohle příjemné snění s happy endem na závěr. Pravda, těch soundtracků zatím Andy Dobson a spol. nevyrobili tolik, ale on má každopádně jeden obdivuhodný dar – s každým dalším přehráním v té jeho muzice najdete skryté pasáže, které na povrch vyplují teprve tehdy, když jim dáte šanci a přestanete se rozptylovat zbytečnostmi! Přesto jsem si již dvakrát nechal jeho pražskou přednášku ujít, když jsem upřednostnil úplně něco jiného - potřetí už by to byl zcela neodpustitelný hřích a já se rozhodně nechci smažit v pekle... Jak vlastně vypadá takový živák Digitonal? Dva stoly potažené černým suknem plus dvě židličky za černočernými odposlechy – víc toho pár minut po půl osmé k vidění nebylo a zřejmě ještě dlouho nebude vzhledem k vytížení parketu.
Pro někoho hudba na spaní, pro někoho hudba k vrtění...
Ještě štěstí, že tentokrát nikdo nepředskočil, vždyť hraní pro zvukaře je tak zoufale nudné! Nebo by se snad návštěvníci dostavili o něco dříve? Kdo ví, to už nikdo nikdy nevypátrá... Jisté je, že pět minut před půl devátou se pětice vzácných hostů statečně postavila před padesátku věrných a zvědavých a jen co se ozvaly první ponuré hluboké tóny, zezadu i zprava se ze spletitých chodeb žižkovského paláce přišourali ti zbylí, kteří se v tomto čase na tomto místě také nacházeli. Dva metry od hrany pódia teď seděly vedle sebe dvě dámy. Blíže k divákům Joanna Margaret McLees, která si sebou nepřivezla cello klasické, nýbrž jakési torzo s množstvím vydlabaných děr, hned vedle ní houslistka, jejíž nástroj sice vypadal zcela běžně, zato její jméno nebylo příliš typické... Ale Amy Rebecca Laurillard Butterworth se takhle doopravdy jmenuje. :) Do pravého zadního rohu se pak na hanbu postavil sám šéf tohoto projektu Andy Dobson, jehož ruce teď spočívaly na klávesnici notebooku a zatímco on byl zcela v klidu, to s Joshuou po jeho levici teď šili všichni čerti. Každý ten úder automatického bubeníka, který sám odjistil, si prožil naplno. Vlnil se do rytmu každičké rány i sebemenšího šelestu, stejně jako muž v opačném rohu pódia, který na střídačku pozoroval plátno a displej s odvíjejícím se příběhem.
"To se vážně všechny nástroje vejdou k vám do té otevřené krabičky?"
Ano, Jim Myogenic, jehož jméno je spojováno s dnes už legendárním festivalem Big Chill, také nutně potřeboval, aby ta jeho projekce byla dynamická a tak jí v tom přesném nakopávání jednotlivých sekvencí zdárně pomáhal. A jen co z plátna zmizel ten modrý rozechvělý obal jejich alba Save Your Light For Darker Days, to vycházející sluníčko tam v dáli začalo pomalu hřát. Jak trefné a jak potřebné v tomto (ne)čase... Ovšem na to, než se stane také ta jejich hudba hřejivou, jsme si museli chvíli počkat, vždyť také ta žlutá koule stoupá na vrchol tak zoufale pomalu a teprve potom sálá plnou palbou. Měli to podobně – nejprve se rozhlíželi a po Abatonu a NoDu si osahávali zatím neznámé prostředí, dlouhými táhlými plochami se opatrně a nesměle snažili navázat kontakt, pak se Joshu poprvé podlomil v kolenou a rytmická složka plná nejen úderů, ale také šelestů, ruchů, skřípání i zvonečků udala těm třem pevně stanovený a neměnný řád. Bohužel se před námi nyní naskytl obrázek, na který jsme si za posledních pár let chtě nechtě museli zvyknout. Slyšíte klavír, (samozřejmě ten syntetický) avšak nevidíte klavír. Slyšíte hrafu, ale nevidíte harfu. Ona už se natolik miniaturizovala, že se z toho olbřímího nástroje v pohodě vměstná do jednoho z notebooků. Ten Andyho měl přitom na své hrudi vtipnou nálepku "Your Mum Rang," Joshu se omezil jen na samolepky spřízněných labelů. Copak je tu ale ke slyšení dále?
Klarinet mu vážně sluší!
Tohle je přece klarinet – pootočíte hlavu a Andy ho doopravdy drží. Je dlouhý, černý, elegantní – krásný! A on teď do skladby 93 Years On hraje přesně jako na té nejnovější desce, přičemž ani obě dámy se nenechaly zahanbit a jejich smyčce mohly napnuté struny znovu pohladit. Jednou dal pokyn Andy, jindy samy moc dobře věděly, kdy přijde jejich čas. K mému překvapení jim tam v záznamu ty vodící linky často nechával a ony je pouze dublovaly. Už to vypadalo, že potleskem zcela opovrhuje a na programu tohoto večera bude po vzoru všech dýdžejů pouze jeden nekonečný set, v němž se přes sebe jednotlivé skladby budou přelévat, nicméně dočkali jsme se. Nejprve jsme trpělivě nechali do ztracena doznít i ten poslední tón a konečně ho odměnili (samozřejmě adekvátně k počtu dlaní v sále) silným potleskem i vzrušenými výkřiky... On se sklonil k mikrofonu, tiše za ovace poděkoval, prohodil pár zdvořilostních frází a už zase jsme "chvátali" dále. Ten prostor k jeho ambientu s příměsí vážné muziky skvěle pasoval a kdo stál přesně uprostřed parketu, ten si musel z tohoto úterý odnést zážitek na celý život. Už samotný stereo efekt byl parádní! Jemné zvuky se tak dlouho převalovaly zprava doleva a teprve tehdy, když se na jedné straně řádně vypovídaly, zase si to vesele štrádovaly nazpět, až se vám z nich zatočila hlava...
Ne, s nimi si prostě těch dvacet nedáte...
Tak člověk si sem přijde odpočinout a po pár minutách už zase neví, co dřív. :( Oči těkají po pódiu sem a tam, často jsou ještě ve vypjatých momentech oslepovány záblesky stroboskopických reflektorů nad ním a ke všemu nás ani ten Jim nenechá vydechnout. Chvíli umělecké záběry na podzimní přírodu, chvíli nato kouzla se zeleným kroužkem, pak střih na projíždějící vlak, k vrcholným okamžikům však patřila scéna s malou holčičkou, která znovu v záři sluníčka vyběhla na kopec a po chvilce z něho opět seběhla dolů, aniž byste mohli její další pohyb dopředu předvídat. Bylo to jen a jen na něm, kdy jí dovolí další proběhnutí či návrat domů a do toho všeho ještě umně zvětšoval díky kamerám do nadživotní velikosti jednotlivé protagonisty uskupení. "Jéééééé!" ozvalo se za mnou náhle povzdechnutí... To ale nebylo zklamání, tohle mělo v sobě nádech uspokojení. Důvod byl zřejmý a k prozření mi stačily pouhé čtyři vteřiny - konečně! Tohle je z té modré desky má nejoblíbenější – Wide Eyed Wrapped In Love a jak se zdá, nejenom mě zasáhla tahle skladba přímo do srdce! Je tak jemná, tak mazlivá, tak pohádková – vždyť teprve s ní se člověk v téhle uspěchané době dokáže zastavit a rád si na ni udělá chvilku čas. Jde jen o sedm minut denně a jak ho tahle krátká doba dokáže nabít energií, kolik naděje mu ty smyčcové party dodají – vždyť o to množství zahuštěné melancholie už se dá skoro opřít!
Kirsty + Kirsty = Digitonal live!
Některé ze skladeb přednesl Andy spolu s doprovodnými muzikanty opravdu věrně, jindy byl daleko odvážnější. Konkrétně v té prostorově praskající A Lighter Touch nabídl všem těm, kteří dorazili, za odměnu úplně jiné aranže, Joshu přihodil pár efektů navíc a tak nám ještě více rozkvetla do krásy. Přestože byla jejich muzika hodně rozvláčná, v závěru vystoupení představili oba také vrčivý acidový track a jestli až doteď bylo zatěžko těm příchozím pohnout se do rytmu, nyní se odolávalo o poznání hůře... Ačkoliv mi některé střípky z jejich repertoáru spolu splývají, teď hravě dokázali, jak rozmanití umí být, to největší překvapení si ovšem šetřili až do úplného závěru. Ve tři čtvrtě na deset se poprvé loučili, pak přidal za notebookem Andy sám, finále patřilo jejich skladbě Maris Stella, v níž hostuje Kirsty Hawkshaw a se kterou si vlastně udělali díky značce Seed Records jméno... Ano, na tomhle zvuku zněla samozřejmě přepychově, ale že se jedná o jakýsi megamix, netušil s prvními tóny asi nikdo. Ne, nezdálo se mi to - jasně jsem slyšel vokál z It´s A Fine Day od Opus III. A znovu a teď ještě o chvilku déle. Prima nápad, skvěle sem mnohem slavnější věc od Kirsty pasovala a ano, opravdu to byl moc fajn den, který se bez dlouhého potlesku a úklon neobešel. Teprve až potom jsem se od tří důvěryhodných zdrojů dozvěděl, že "to houslistce občas ujelo!" Nevím, netuším, nevšiml jsem si, byl jsem totiž zcela opojen. A i kdyby, odpouštím jí, třeba jen neměla svůj den... It was the fine day – pro mě tedy zcela určitě! :)
foto: dlouhan, lenka lenka@techno.cz
Kompletní fotoreport naleznete zde:
http://www.rozhlas.cz/radiowave/fotogalerie/_galerie/548831?type=image&pozice=1