Report ze Sensation White od i-mena

SENSATION WHITE

Druhé Sensation White v ČR bylo vzhledem k monstróznímu úspěchu minulého ročníku velmi očekáváno.

Na místo dorážíme kolem 19.00, parkoviště před arénou už je částečně zaplněno, vládne zde skvělá nálada. Partička kolem Audi Q7 s poměrně slušnou audiovýbavou pořádá vlastní „open air warm up“, který navozuje příjemnou party atmosféru. U stanice metra Českomoravská začíná být pomalu rušno, příjíždí první vlna bělásků.

Před halou se začínají tvořit větší davy a potkáváme už také lidi s originálními kostýmy – partičku holanďanů s maskami na obličeji a bílými čočkami, absolutně bezkonkurenční chemiky v kombinézách s rouškami, nebo třeba opravdu sexy slečny s andělskými? křídly :-). Jako dobrý nápad se v podvečerním vedru a dusnu ukazuje nasazení brigádníků od Staropramenu s CoolKegy na zádech, kteří zdarma točí pivko.

Kolem půl deváté vyřizujeme akreditace, absolvujeme krátký briefing od UM, jdeme se do auta posilnit pizzou a razíme vstříc světu Sensation, který je u nás letos koncipován na téma Láska.



Hned první věc při vstupu do O2 Arény, která mě překvapila, byla absence žetonového systému placení – že by se minulý rok neosvědčila? Ceny na barech byly přijatelné, např. pivko 35 korun českých, Bacardi&Coke 95kč.

Dekorace Sensation, to by mohl být článek sám o sobě, nejvíce samozřejmě ohromil obrovský strom přes skoro celý strop arény. Na place mezi lidmi se začínají objevovat performers na chůdách v podobě zvláštních ptáků, zkracující čekání na začátek produkce.

V 21.30 začíná hrát Intro, které nám představuje téma Sensation a jeho první bod – Krásu (Beauty). Po tomto úvodu nastupuje za djský pult český zástupce, Michael Burian. Hraje dosti povedený set, na který se chytá poměrně hodně lidí a v aréně začíná pomalu houstnout atmosféra.

Od začátku si všímám jedné pozitivní věci a to je, že se nehraje tolik komerční (nebo chcete-li spíše označení „provařená“) hudba, jako tomu bylo minulý rok – že by ID&T a United Music vyslyšeli kritiku, že se potom Sensation rovná takové „lepší diskotéce“? Těžko říci, každopádně tento rok se produkce ubírá ve více klubovém stylu, což atmosféře vůbec neškodí. Možná naopak – když potom během večera hraje nějaká známá pecka, je dav absolutně u vytržení. Jinak je ale i tento večer rámcově rozdělen na spíše house (1.půlka) a trance (druhá půlka) část. Koncepce je v tomto případě stejná jak u nás, tak například v Holandsku.

Před nástupem Laidback Lukeho ještě jdeme projít halu, na chodbách se už i přes zákaz vesele kouří, takže má člověk pocit, jakoby se do haly dobývala Mlha Stephena Kinga. Dostáváme se do Beefeater VIP stage, odkud je krásný výhled, poměrně dosti místa k tanci a výběr snad těch nejkrásnějších slečen z republiky :-)

Za pult nastupuje Laidback Luke, jediný dj kterého vůbec neznám, a tak jsem poměrně zvědavý na jeho výkon. Na place je hlava na hlavě a dav už v plném proudu užívá atmosféry párty. Během tohoto setu se ještě s Newmanem dostáváme na jakési no name VIP patro, kde se posilňujeme Bacardi&Coke, a jdeme se podívat přímo k hlavní stagi, kde k mému překvaní není až tak plno a dá se zde i celkem pohodlně tancovat.



Fedde Le Grand už je jméno, na které slyší podstatně více lidí v aréně, což je dost znát hned na úvodním přivítání. Já se nechávám zlákat a ochutnávám pivo ze Staropramen Chill stánku, které je jak jsem byl poučen chlazené mrazem – no možná bylo trochu studenější, každopádně v pekle arény to moc poznat nebylo, vzhledem k tomu jak rychle teplalo (a proto se taky muselo rychle vypít).

Během Granda se konečně pouští green lasery, o poznání zlepšující vizuální dojem párty, a když hraje Star69 nebo Sweet Dreams, paří už opravdu každý. Škoda, že na Sweet Dreams nenechal část vyzpívat dav, stejně jako minulý rok Guetta na Red Hot Chili Peppers – to byl krásnej pocit, slyšet zpívat tolik lidí naráz.

Surrend the megamix – úvodní hláška, po níž začne hrát legendární Hey Boy, Hey Girl od Chemical Brothers. Vizuální a hudební orgasmus v podobě úžasné pyrotechnické show, spousty performerů a 30minut předmixovaných hitů – to je Sensation Megamix. Oproti minulému roku mě ale přeci jenom přišel o poznání chudší. Posledních 10minut bylo ale jednoznačně úchvatných. Teen Spirit od Nirvany už jen jako bezkonkurenční tečka, která navodila skvělou atmosféru pro nastupujícího Axwella, po kterém hrál Markus Schulz - pro spoustu lidí hlavní hvězda letoška.



Bohužel (nebo bohudík – pro nás pařící), byl během setu Markuse citelně znát úbytek lidí v aréně. Náladě to ale vůbec neubralo, možná právě naopak, člověk se mohl konečně hýbat i na vetším prostoru než 1m2. Marcusův set se mi opravdu začal líbit asi poslední půlhodinu, kdy začal dost přitvrzovat a pomalu připravovat půdu pro Marca V, který předem avizoval, že vzhledem k tomu, že hraje jako poslední, bude jeho set tvrdší, než jsme u něj zvyklí.

Marco V se předvedl v plné parádě, dostalo se i na spoustu jeho hitovek, konečně! se naplno rozjely lasery. Celou show už jsem si užíval pěkně z výšky tribun, zatímco zbytek crew spěchal do Press Room za Marcusem Schulzem. Marco opravdu zahrál jeden z jeho tvrdších setů, přesně to co kolem páté ranní dokáže pořádně vyburcovat dav.

V 5.35 se příjemně unavení odebíráme k autu a jedeme domů.

Závěrečné hodnocení?
Pokud bych to bral jako ve škole, dal bych 1- (vzhledem k subjektivnímu hodnocení oproti minulému ročníku). Ne že by se mi téma Láska nelíbilo, ale Válka strojů mě uchvátila mnohem víc. Zvuk byl, jak už jsem u UM zvyklí, na špičkové úrovni, dekorace i pyroshow jakbysmet, výkony djs dostačující, očekávané i překvapující. Lidí opravdu spousta, s tím se muselo počítat.

Zbývá jen pogratulovat ID&T a United Music za možnost, mít tuto skvělou párty i u nás v ČR a těšit se na přístí rok.

Mirek Dostál aka i-men