Report z Planet Alfa 2.0 The Return od Myclicka

Ach ty vzpomínky... Ach ta nostalgie...

Bývaly to skvělé časy! Do Bělehradské ulice s číslem popisným 120 se stála fronta a každý v ní netrpělivě přešlapoval. Vždyť tam dole, tam už to vřelo a to bylo teprve jedenáct a čtvrtek k tomu. :) Klub byl narvaný k prasknutí, světelný park střílel do temného sálu ostré záblesky, v mlze nebylo vidět ani na krok a když se konečně rozplynula, na stropě nad vámi visely jako dekorace gumové hlavy. Na plátně za DJem se v projekci jednoho z dílů kompilace X-MIX otáčela v prostoru muchomůrka a za gramofony tu hrály hvězdy, jejichž honoráře za těch pár let maličko poskočily směrem vzhůru. Informace o návratu Christopha Kluga, člověka, kterému my starší za tohle všechno dlužíme strašně moc, mě samozřejmě potěšila a tak si tahle oslava žádala i náležitý obleček. Tak kdepak já jen to tričko s logem pořádající agentury, které je kombinací prvního řeckého písmene abecedy s tajemnou planetkou na hrudi a se znakem radioaktivity na zádech jenom mám? Dle očekávání... V tom vyrovnaném párty komínku bylo úplně vespod. Z jedné strany mu dělalo společnost modré "Perfecto", z druhé zelené "Lighthouse", jehož maják narozdíl od této agentury kupodivu ještě stále svítí do dálky. Vyprat, vyžehlit a jde se na průzkum!



Christopher Klug a Richard Zoli

Tak kdo bude hrát první? Kdo druhý? A kdo třetí? Kdepak jsou sirky?

Že nebude klub Radost FX ve čtvrt na dvanáct praskat ve švech, tak jako tomu bývalo tenkrát, na to už jsem si zvykl, tolik naivní opravdu nejsem. :) Nepraskal a po důkladné kontrole, odložení přebytečných svršků a zavazadel do šatny a také po zakoupení prvního drinku jsem pospíchal co nejrychleji na parket! Tak schválně - jak byste sestavili line-up vy, když byste měli k dispozici pouze tato tři jména: Tyree Cooper, Audiojack a Ladida? Těžký úkol, že? Aby nehrály zahraniční hvězdy pro prázdný parket, což by bylo díky nepsanému pravidlu poněkud neslušné, nabízela se varianta, že dáma bude mít přednost. Na druhou stranu ona dáma hraje aktuálně tak, že pro rozjezd se její hra příliš nehodí... Tak co s tím? Někoho čtvrtého do party jako warm-up DJe? Vlastně je tu ještě jedna možnost - Tyree Cooper začne už ve 22:00, ale na oplátku si ukrojí z večera ten největší kus koláče. Celé tři hodinky! A tak se také stalo. Hned při vstupu na parket vás jeho hudba okamžitě sevřela do svých kleští a už nepustila. Byl to přesně ten druh muziky, který zaručeně v našich klubech neuslyšíte - "Chicago" jako vyšité a možná právě to byl ten důvod, proč mě tolik chytla za srdce. Co na tom, že spousta těch skladeb měla na obalu rok vydání začínající devítkou a některé možná i osmičkou? Co na tom, že některé z nich už praskaly?



DJ Tyree Cooper

"Tak jen pojďte blíž! Tak pojďte tancovat! This is house music!"

V tu chvíli byl pro mě důležitý jen fakt, že po dlouhé době slyším konečně pecky, které tu z Beatportu nestahuje jeden DJ za druhým a nehrají se stále dokolečka až do totálního vyčerpání z hudby, jak by zněla zřejmě odborná lékařská zpráva. Navíc všechny ty černošské vokály byly tak mocné! Některé hluboké, další sborové, jiné zpívané fistulí - tohle byly opravdové houseové kořeny, právě z téhle škatulky se to všechno ostatní začalo později vyvíjet dále... Zkrátka house takový, jaký jsme ho znali a který nám kdysi v těchto místech servírovali i naši hráči, ať už to byl Loutka, Bidlo, Vilém a další. "Glory, Hallelujah!" ozývalo se tedy sálem, dvě go-go tanečnice se na pódiu snažily patřičně rozproudit náladu, k tanci vyzýval do mikrofonu i sám Tyree svým skandovaným proslovem a nakonec se to kolem půlnoci podařilo a pár odvážlivců popošlo blíže k pódiu. Světla i zvuk tu měl pod palcem opět Jakub, který si se sound systémem pohrál natolik, že mě záhy k přešlapování z nohy na nohu přemluvil a přiznávám, že velice snadno. Jenže... Když jsou basy tam, kde mají být a výšky se netříští, to tělo se hýbe tak nějak samo, aniž byste ho museli dvakrát pobízet! Z těch beden to prostě dýchalo, klimatizace vzduch nad vámi filtrovala a vám bylo tam u srdce moc fajn, přičemž po celotýdenní únavě nebylo rázem ani památky...



Partypeople

Starý desky ty jsou hezký a v jednoduchosti je prý navíc síla!

Škoda jen, že Christoph nepřivezl také zmíněné kazety či DVD s projekcemi, které tu tenkrát měly takový úspěch. Ty erární koláže s blikajícími nápisy "POP" už jsou pro pravidelnější návštěvníky tohoto klubu přeci jen poněkud okoukané, i když uznávám, že kopretiny mi obzvlášť v tomto podzimním čase udělaly radost. Alespoň ty na plátně... :) I přesto, že jednotlivé mixy neměl Tyree čisté jako ten horský sníh, přesto jeho set neobsahoval jediné hluché místečko. A přitom byly ty skladby tak "jednoduché". Basová linka, tempo lehce nad 120 BPM, piáno či jiný živý nástroj, pak už jen stačilo pár gradací na deskách či hrátky s korekcemi a ti pod ním se spokojeně kolébali do rytmu, jako by se snad v čase o jednu a půl dekády posunuli... Také on sám se postupně nechal strhnout a z původně zamračeného chlapíka se jako lusknutím prstů vyklubal tleskající tanečník. Již s o poznání kvalitnějším mikrofonem do své poslední desky připomněl, s kým že měli všichni tu čest, na jaké akci se to právě nachází a zároveň představil i oba mladíky z Leedsu - Audiojack! Hodinky ukazovaly jednu hodinu po půlnoci a pokud teď pánové potřebovali něco vyřešit, pak se zabývali hrou Škatulata, hejbejte se! Pravý gramofon si tak vyměnil na stole pozici s CD playerem, aby k němu měli oba blíže než doteď Tyree a jasně tím dali najevo, kolik desek hodlají ve svém setu asi tak protočit.



Audiojack

Na minimal? Do Radosti! Ale jen občas...

Byli slušní... Ačkoliv jejich muzika byla z úplně jiného soudku a ohlédli se v ní maximálně tak o rok zpět, navázali bez nějakých teatrálních gest či násilných kroků. První track zkrátka přesně pasoval do toho posledního od Tyreeho, ačkoliv je od sebe v kronice dělilo několik let. A co, že bylo na programu noci po další dvě hodinky? Minimal house! Věřte nebo ne, všichni na parketě tohoto klubu právě tancovali na minimal house. Na kvalitním aparátu, kde vše cinkalo, šustilo, skřípalo a vrzalo, to byl opravdu velkolepý zážitek, který se ke všemu setkal i s nebývalým přijetím z řad tanečníků. Emoce se draly na povrch a s každou gradací, s každou změnou se tu pískalo a řvalo z plna hrdla a také ruce všech šly automaticky nahoru! Skoro jako v Německu, jen s tím rozdílem, že těch tancechtivých tu bylo v tuto hodinu tak šedesát... Po (ne)přijetí tohoto stylu v rámci letošního festivalového léta u nás se jednalo skoro o přírodní úkaz. Oba propojovali své oblíbené tracky do dlouhých mixů a jejich technika byla natolik brilantní, že jste často nezpozorovali, kde jedna skladba končí a kdy ta druhá začíná. Tohle byl zkrátka poutavý příběh a oba ho prožívali naplno, skoro jako hlavní postavy nějakého filmu, na které je zaměřena veškerá pozornost diváků. Jejich gesta, záklony, zdvižený prst před zvukovou bouří, která se měla každou vteřinou strhnout a téměř profesionální hecování těch pod pódiem jim k novým ovacím snadno pomáhalo... Mě osobně potěšili se zařazením The Third Knife od The Youngsters, jež na tomto aparátu zněla opravdu přepychově, stejně jako jejich vlastní Diesel Burn s množstvím zvratů. Svůj vlastní label U.F.O. nereprezentovali pouze vkusným ošacením, ale v setu se objevila například usyčená skladba Japan 4 a ke všemu tu v rámci propagace rozdali také několik CDček.



Partypeople

Není minimal jako minimal...

Tahle spanilá jízda však měla jeden háček. Ač publikum jejich hru přijalo okamžitě, ta stodvacítka minut v náručí jednoho stylu byla i pro rozdováděné tanečníky příliš dlouhá. Parket se tak postupně vyprazdňoval a těsně po třetí hodině, kdy oba mladé pány vystřídala ta, která tomuto mejdanu propůjčila své jméno, ta, jež na něm před lety začínala, přebírala teď žezlo už jen s pouhými patnácti věrnými a vytrvalými před sebou. Škoda! Ladida plynule navázala a narozdíl od hostů z Anglie na svém stanovišti kombinovala CD playery spolu s gramofony. Již brzy ovšem přehodila výhybku a nabídla mnohem syrovější materiál. Minimal house vystřídalo minimal techno, přičemž těch pár vytrvalců, kteří byli roztroušeni po různých zákoutích, co jich jen Radost má, přispěchalo už po půlhodince setu naší krásky na pomoc a parket se alespoň z poloviny a alespoň na chvilku zase zaplnil. Na spánek zbývalo po následující dva dny přeci jen ještě stále dost prostoru a tak se ta drsná rytmika takto k ránu dočkala ocenění. Vítanou společnost tu Lindě dělaly ovšem také dva scany, jež byly umístěny po stranách plátna a také výkonný stroboskop, který ty dole skutečně nešetřil. Pro ústup z hlavního sálu jsem se rozhodl tradičně v půl páté a opouštěl už opravdu jen hrstku těch, kteří ještě stále neměli dost a sobotní ráno chtěli trávit jenom a pouze tancem...



Ladida a Myclick

Tak ještě v listopadu! A pak?

Bylo mi ho líto. On to zkrátka zkusil... Zkusil, zda si lidi vzpomenou na ty báječné roky a dorazí. A zatímco před více než deseti lety byl poplácáván po ramenou a nepřetržitě zván na panáka v mumraji rozdováděných tanečníků, teď se díval na poloprázdný parket a vzpomínal sám. Těžko říci, zda byl line-up pro spoustu lidí nezajímavý, špatná propagace či zda se na návštěvnosti podepsala přítomnost Terry Francise v Roxy a rozjezd nové noci v klubu Mecca pod hlavičkou Ministry Of Sound. Zkusit to může za měsíc ještě jednou a to za podpory Mijk van Dijka a DJe Beroshimy, tedy dvojky, která zná právě tento klub velice dobře. Ale co pak? Návrat v roce 2017? Vidím to špatně. Spíše se budeme všichni navštěvovat v Domovech důchodců a vzpomínat, jaké to bylo tenkrát. Problém je, že s tou pamětí to už bude mnohem horší! Takže raději už teď - Chrisi díky za vše, co jsi pro nás udělal, moc si toho vážíme, i když to teď nebylo tolik poznat...