Report ze Semtex Culture od Romana

Tak předně počasí. Ač Semtex Culture uzavírá letní festivalovou sezónu, loňský rok ho zastihl v příjemné horském odpoledni plném Slunce. Letos tamní terén pár dní dopředu "připravovaly" dešťové přeháňky a ani v den konání to nevypadalo na kdo ví jaký pařák. Už to odradilo nejspíš značnou část ne-Brněnských příznivců, kteří se možná zalekli slejváku a raději zůstali doma. Nakonec pár kapek spadlo, ale oproti minulým dnům to byl opravdu zanedbatelný počet. Ještě že tak, protože travnatý terén Mariánského údolí se pomalu, ale jistě měnil v bahnitou pláň a ještě pár minut přeháněk a zážitky všech by po akci vypadali asi trochu jinak. Zima byla ovšem pořádná a tak ani nebylo třeba žehrat na nepřítomnost šaten, většina návštěvníků měla stejně všechno oblečení, co si s sebou přinesla, na sobě.

Nepočítám-li páteční warm-up, který byl přístupný i bez vstupenky na hlavní sobotní program, tak letos se musely všechny hudební hvězdy ze všech pódií uskrovnit a nacpat do jediného festivalového dne oproti loňsku. Přesto mi přijde, že loňský rok byl o něco zašlápnutější, c se týče zajímavých jmen a vícekrát se mi stalo, že jsem nevěděl kam dřív skočit. Letos, ač areál nabízel na pět stageí, tak dvě z toho byly hip-hopové, které ne všichni poberou, dvě tuckovaté, na které je ne vždy chuť, zvláště když nejvíce času trávíte na stagei s koncerty živých kapel. Škoda že nebyla přítomna i nějaká stage, hudbou bližší té hlavní, s lámanými beaty nebo nějakou alternativní muzikou.

I když areál na mapce vypadal poměrně natáhle, mezi dvěmi nejvzdálenějšími stagemi to nebylo zas až tak daleko a kilometry nachozené během konání festivalu se rozhodně na desítky počítat nemusely. V některých případech byly dokonce jednotlivá pódia nesmyslně blízko sebe. Obzvláště pokud to jsou dvě otevřená pódia, pak mi zůstává rozum stát, kdo vymyslel, aby otevřená hip-hopová scéna byla na doslech té live. Poprvé, když například po vynikajícím zpěvu Dana Bárty zaznělo z opodál umístěné stage zřetelně "pičo", bylo to ještě možná k smíchu, ale slýchávat podobné bonmoty po celý večer a noc bylo už vážně moc. Však to komentovaly i samotní hudebníci a opravdu každý, který ten večer na hlavním pódiu vystoupil, si neušetřil poznámku k tomu vynikajícímu hip-hopovému umístění.

Nejlepšími hudebními zážitky oplývala live stage. Již od jedné hodiny odpolední se tam střídaly kapely různého hudebního vyznání a na své si přišel snad opravdu každý. I když zpočátku mi přišlo, že samotné koncerty jsou stejně dlouhé, ne-li kratší než samotná přestavba pódia mezi každou z nich. Osobně jsem zastihl až koncert breakbeatového projektu Le Pneumatiq v čele s DJem Howskou a charismatickou zpěvačkou Borůvkou. I přesto, že chyběl ochořelý MC Adrenalin, tak to byla vynikající hudebním jízda, po které se ještě více těším na plánované debutové album této veselé party. Jak už jsem ale psal v začátku, kvůli počasí si řada příznivců nechala festival ujít a jestli loni touto dobou byl před hlavním pódiem poměrně vydatný kotel, letos jen pár desítek nadšenců, což byla veliká škoda. Následující koncert Slovenské kapely Lavagance ve mně už tolik pozitivně nabité energie nezanechal. Bylo jich na pódiu víc a hrát rozhodně uměli, ale nevím, možná to bylo trochu depresivnějším repertoárem, možná tím, jak byli všichni v černém, jejich vystoupení mi zas tak moc nesedlo. Navíc stále ještě chyběl alespoň náznak atmosféry. Na tu už si, jako obvykle, nemohli stěžovat Skyline. Těsně před nimi muselo festivalovou bránou projít na stovky jejich fanoušků, protože jestli na Lavagance postávalo před pódiem několik vydatnějších hloučků posluchačů, na Skyline se pařilo už ve velkém a v kompaktním kotli. Standardní show od nich zvedla nejedny ruce nahoru a není pochyb o tom, že výraznější live projekt u nás momentálně nemáme.

Po rozjetých Skyline následoval takový menší hudební experiment v podobě zařazení spíše poslechového Dana Bárty. Tenhle nápad možná zprvu vzbuzoval nedůvěru, ale nakonec se velmi povedl. Rozhodně jsem od Dana nečekal titulní hity ze Snowboarďáků či Rafťáků, na které by se dalo tancovat. Dan Bárta sáhl do své sbírky jazzových skladeb, které byť nedonutily zahřát tělo pohybem, tak duši zalily příjemným teplem. Danův bez debaty výjimečný hlasový potenciál a parta skvělých hudebníků očarovala určitě nejen mě a kdyby nebylo to bláto a chladná zem, tak si určitě všichni sedli, zavřeli oči a nechali se unášet těmi hudebními vlnami. A vůbec by nevadilo, že ještě pár minut předtím se divoce skákalo na hity z alba Virginplatonicpanic od Skyline. Největším vrcholem domácí scény bylo ale, soudě dle atmosféry, vystoupení Tatabojs, které už si nenechal ujít dav lidí, jaký byl pak i na koncertech dvou hlavních zahraničních taháků festivalu. Kluci z Hanspaulky vybírali hlavně skladby z alba Kluci kde ste?, ale sáhli i do staršího materiálu a mně osobně nejvíce udělali radost hity Toreádorská otázka a Attention Aux Hommes. Navíc díky jejich bezprostřednosti a úžasné muzikálnosti po celou dobu koncertu jsem věděl, že to je pro mě první vrchol celého festivalu.

Ten druhý následoval hned po nich. Norská partička Ralph Myerz & The Jack Heren Band. V jejich případě by se asi slušně bavil i naprosto hluchý návštěvník festivalu. Pohled na trochu obtloustlého Ralpha do půli těla svlečeného nebo na dva bubeníky, Thomase a Tarjeiho, kteří mimo bubnování stihli ještě všemi možnými způsoby bavit publikum tak, že i při pomalejších skladbách dav vřel, to prostě mělo za následek, že hudba samotná šla v některých chvílích trochu do pozadí. Živé provedení skladeb této kapely je úžasné a s dvěma soupravami bicích věru rozjeté. Až jsem se tak nějak unavil před příchodem samotných headlinerů, které nakonec v mých očích a uších strčili Ralph Myerz a jeho banda hravě do kapsy. Byli jimi Asian Dub Foundation v sedmičlenné sestavě na pódiu a ač nedávno vydali svoje best of album Time Freeze, hráli převážně novější kousky ze svého repertoáru. Osobně jsem si nejvíce vychutnal Fortress Europe z roku 2003. Trocha zklamání přišla na řadu v samotném závěru jejich koncertu, kdy nepřidali ani jeden hit a namísto toho jsme byli svědky pouze krátkého DJ-setu. I tak si ale fanoušci této skupiny přišli na své a mohli odejít z jejich koncertu nadmíru spokojeni.

S přibližně půl hodinovým zpožděním, tedy krátce po jedné hodině, ztichla hlavní stage. Před ní i otevřená hip-hopová stage a celá levá polovina areálu se zanedlouho zcela návštěvníkům uzavřela. Všechny stánky s občerstvením, tedy hlavně jídlem. ale také příjemný stanu Nescafé s horkými nápoji, které se obzvláště v noci velmi hodily, tam však zůstaly. Trochu podivný přístup. Následovalo očekávané, hromadný úprk z festivalového dění. Ani tři stále ještě hrající stagee nenalákaly většinu lidí k jejich návštěvě a tak spíše poloviční atmosféra, která tam vládla po celý večer, se nezlepšila ani v noci. Vlastně jsem se až do této chvíle na jiných místech festivalu, než před hlavní stage nevyskytoval. Na Metro elektra stagei jsem si v pozdně odpoledních hodinách vychutnal akorát chvíli set Click Joea, který pár jedinců, barmany a vcelku originálně posazené vzrostlé keře uprostřed parketu bavil svým klikavým hudebním materiálem. Až po půl druhé v noci jsem si na tuto stage opět zašel, protože mě velmi zajímal set Olivera Koletzkiho, který u nás hrál poprvé. A nezklamal. Oproti svým předchůdcům nesázel hitovku za hitovkou, držel se pěkně při zemi a rozvíjel atmosféru pěkně pozvolna a inteligentně za pomocí celé řady electro-minimal desek. V druhé půli svého setu přidal i vlastní produkci a tím si své fanoušky získal definitivně.

Red Zone nabízel, jak je pro něj letos zvykem, převážně rovné beaty, i když zařazení Michala Pavlíčka společně s Monikou Načevou a DJem Five bylo také poměrně experimentem, který ale vyšel. Naneštěstí hráli ve stejnou dobu, co Tatabojs, takže jsem z nich příliš neměl. Tic Tac tent bavil hip-hopovými beaty, inteligentnějšími, než které byly spolu s tunou směšně sprostých slov ke slyšení na té otevřené hip-hop scéně. Třeba DJ Tuco byl pro mě zárukou dobrého hudebního zážitku.

Po organizační stránce, až na dva výše uvedené excesy s rozmístěním stageí a uzavřením poloviny areálu, byl letošní Semtex v pohodě. Zvuk na live stagei kolísal dle toho, jak si daní hudebníci poradili s přítomným či svým zvukařem a třeba takový perfekcionalista, jakým je Dan Bárta se s ním zpočátku svého koncertu natrápili poměrně dost. Bohatá nabídka doprovodného programu festivalu potěšila, i když například plážový volejbal nejspíš nebyl v rozmoklém písku hojně využíván. Naopak snowboarding si našel příznivců hodně, stejně tak filmový a divadelní stan, který měl sice zpočátku technické problémy, ale poté nabídl spousty zajímavých zážitků. Za celou dobu jsem nenarazil na problémy se záchody, nedostatkem odpadkových košů či nekončícími frontami na barech, které tak trochu vyhráli tím, že do areálu nedorazil asi takový počet návštěvníků, jaký by možná pořadatelé chtěli.

Semtex Culture 2007 se povedl a nabídl hodně k vidění i k slyšení. Hlavně zakončil festivalové léto důstojně. Možná trochu v duchu všech letoších festivalů, které se držely rčení, že někdy méně je více a mám tím teď na mysli jednotlivé line-upy. V partě dobrých kamarádů a příjemných lidí okolo se ale každý festival většinou povede a v takovém, poměrně rodinném duchu, se nesl i letošní Semtex. Takže díky a za rok rád opět naviděnou.