Report z 'electronic beats' v Lucerna Music Baru

Ještě se ani nestačilo venku pořádně setmít a už roztáčel gramofony v Lucerna Music Baru Josef Sedloň. Prostor tohoto ne-tak-často-elektronice-nakloněného klubu se brzy plnil nejen lidmi, ale také poměrně nesnesitelným vedrem, které jakoby nesmělo v tomto podniku chybět. Ostatně stejně jako nikdy nechybí v Lucerně samotné, tedy v jejím velkém sále, který je po mnoho let nefunkční klimatizací pověstný. Všichni ti, co v něm absolvovali například maturitní ples, si asi na to vedro, které bylo často doslova vidět před očima, určitě vzpomenou. Kdo tedy pomýšlel na příjemné zchlazení po dnu plném žhnoucího slunce, možná měl volit jiný způsob zábavy. Jenže kdo by zas odolal tomu line-upu slibujícího přiměřenou dávku rovných i zlámaných beatů a živé i DJské výstupy!

Avizovaný line-up několik dní dopředu, doznal na místě samotném pár kosmetických úprav a tak kdo chtěl přijít až na původně plánovaný začátek koncert Ohm Square, přišel až na druhou půli jejich vystoupení. Včetně mě. A dost mě to mrzelo. Nejen že bylo na parketu již před desátou večerní slušně živo, ale také oproti jejich starším koncertům, které byly spíše klidnějšího charakteru, to vzali opět pořádně od podlahy, jako například na loňském Semtex Culture, kde jsem je slyšel do čtvrtečního večera naposledy. Sledovat ladné pohyby a poslouchat líbezný vokál Charlie One s její doprovodnou kapelou jste mohli buď z parketu v ne až tak překvapivém kotli, anebo z balkonu, který nabízel pohled takřka pod ruce samotných muzikantů. Jen ten vzduch tam byl ještě o něco více teplejší a člověk málem omdléval, naštěstí do rafinovaně připravených obřích polštářů, které krom dekorace posloužily dobře i jako odpočinkové místo. Ohm Square se činili rychlými skladbami v rytmu jungleu až drum'n'bassu a tak trochu dali zapomenut na svojí poslední, spíše klidnější, desku Love Classic. Nabízí se otázka, kdy asi vyjde nové album. Jejich webovky napovídají, že velmi brzo, takže se těšme.

Josef Sedloň, co by vyplňovatel času mezi koncerty obou kapel, se zhostil mixážního pultu záhy a kupodivu ten čas mezi dvěma striktně zlámanými projekty nevyplnil breaky, jak by se dalo asi očekávat, ale rovným rytmem progressive houseu. Zvuková aparatura si mohla na chvíli oddechnout, vždyť ten největší nápor jí teprve čekal. To samé platilo i o nohách přítomných návštěvníků a že jich nebylo málo. Barmani se tedy začali pořádně otáčet. Nakonec ale Josef nevyklidil parket snad ani ze třetiny a na jeho melodický, a hudebně spíše odlehčený set, si zaskákalo poměrně hodně příznivců.

Kapela, co dělala na loňském, vůbec prvním českém, 'electronic beats' předskokany slavným The Prodigy, dostala tentokrát prostor coby hlavní hvězda večera. Říkají si N.O.H.A. (Noise Of Human Art), na parketu se jich sešlo dohromady šest a předvedli, co je to pořádný živý koncert. V mnohých případech jejich skladeb šlo o skutečně rychlý drum'n'bass a tak bubeník by neměl bez předem nahraného beatu žádnou šanci. I tak se ale během té necelé hodiny a půl slušně zapotil. Kytarista pocházející z Iráku zase slušně "zexotičněl" celou sestavu, která mimo jiné obsahuje i Čecha, Španělku, Američana či Němce. Jediný Čech v sestavě (Phillip Noha, zakladatel skupiny) ovládal bravurně saxofon a již zmíněná Španělka, Minerva, zas dokonale ovládala svůj hlasový potenciál. Zpívalo se, hrálo se, tak to už u kapel bývá, ale N.O.H.A. to mu dala přeci jen o něco víc. Skloubením kolikrát ostrých zlámaných beatů s trochou toho španělského či snad balkánského folkloru, živé nástroje, zpěv a také často rap v podání Chevyho, dodávalo celému koncertu neuvěřitelný drive. Zazněly staré známé hity, které jste mohli slyšet i loni ve Veletržním Paláci (Balkan Hot Step, Tu Café), ale také nové skladby z desky, která vyjde v nejbližší době (Dive In Your Life). Říz, atmosféra a hudební vyzrálost
vyzařovala N.O.H.A. v každé skladbě a hlídat si její další koncerty u nás je více než moudré. Bohužel jejich další vystoupení, které bylo plánováno na letošním ročníku festivalu Summer Of Love, je zdá se zrušeno. Alespoň tak mluví Myspace stránky této divoké šestice.

Koncert N.O.H.Y. se o trochu protáhl, ale lidé vydrželi až téměř do jedné hodiny, kdy definitivně vystoupení tohoto projektu skončilo. Byl všední den a tak se dal očekávat úprk domů. A také se tak dělo. Bez nevalného zájmu o další zahraniční hvězdu, která byla na programu party. Simon Bassline Smith začal hrstce fanoušků servírovat divoký a řádně nabasovaný drum'n'bassový sound a okamžitě po svém začátku se snažil svýma rukama vzbudit alespoň v té malé skupince lidí zájem a nějaký ten náznak kotle. Tu a tam se dařilo, obzvláště, když mu v prvních momentech pomáhal Chevy z N.O.H.Y, který ještě na pódiu odnášel poslední zbytky náčiníčka své kapely. Ačkoliv má Smith ve svém jménu slůvko Bassline, aparatura si s tím příliš hlavu nelámala a z nepochopitelných důvodů více než basy obsahovala výšky, tříštila se jako ledová kostka po úderu kladivem a ještě ke všemu byla natolik nahlas, že v blízkosti pódia bylo o život a rozum být. Nic s tímto faktem neudělala ani následující půlhodinka a tak i já se vydal do ulic noční Prahy, kde sice panovala téměř tropická noc, ale já si připadal jak na severním pólu :)

Téměř bez chybičky se zdá 'electronic beats' proběhnuvší v pražském Lucerna Music Baru. Ten nedotažený zvuk u Simona už stejně mnoho lidí nezažilo. Jednu drobnost si ale neodpustím. Byť je to maličkost, která pro samotným prožitek z party mnoho neznamená, tak mi to nedá. Na co je to páskování všech lidí? Chápu, když se VIP chce cítit, že je někdo víc a mít přístup někam, kde z atmosféry na parketu stejně nemůže nic mít. Ale proč páskovat všechny návštěvníky, co si normálně koupili vstupenku? Ta páska jim žádné výhody nedá a určitě by se na akci mohlo ušetřit a třeba i zaplatit toho lepšího zvukaře na vyvrcholení celé akce. Jestli jde o možnost návratu klubu po jeho opuštění, tak jsou určitě i mnohem lepší způsoby. Je to maličkost, která na mém skvělém zážitku z party mnoho nezmění, ale ten důvod páskování v celém spektru barev je mi prostě záhadou.