Report z vystoupení Spooky od Myclicka

Old school vs. new school.

Že mají do klubu Roxy dorazit tak vzácní hosté, jimiž bezesporu Spooky jsou, nebylo rozhodně dvacet minut po dvacáté hodině znát. Všichni ti, kteří v hojné míře zaplnili guest list či sáhli do peněženky pro baťovských a pro Rádio 1 symbolických 291, 90,- (schválně, kolik z vás má ještě schované desetníky?) byli poměrně prozíraví. Poučeni z tiskových zpráv či na základě rozhovoru s Duncanem Forbesem a Charlie Mayem na Rádiu 1 věděli zřejmě všichni, že Spooky si na své nádobíčko sáhnou netradičně až po desáté hodině. Inu proč ne - živý nástroj žádný, lidský hlas podpořený mikrofonem jakbysmet a tak si ševelení nul a jedniček ze šikovných mašinek limitér hravě ohlídá. Pódium klubu opět dokázalo, nakolik je přizpůsobivé konkrétní akci a jaká kouzla se s ním ještě stále dají provádět. V popředí jsme tak mohli tušit jakési mini studio projektu se dvěma výmluvnými monitory počítačů, klávesnicemi, MIDI klaviaturou a pár hardwareovými vymoženostmi. DJský pult byl tentokrát na vyvýšeném pódiu až za samotným zázemím pro Spooky, přičemž nad hlavou DJe se právě točila obrovitá zrcadlová koule, která mohla mít tak metr, metr a půl v průměru. Tím, kdo v tuto hodinu riskoval, že si dá se zrcátkovým balónem hlavičku, byl právě hrající Dan Cooley. Ten tu ještě ve čtvrt na deset, vzhledem k nepříliš pokročilé a neoblíbené hodině, roztancovával pouze dva mladíky, na něž jeho výběr opravdu viditelně působil. Během setu došlo na starší kousky z jeho archivu, přičemž za všechny mohu jmenovat Lovebox od Groove Armady, společný výtvor WestBama a Neny - Oldschool Baby, Orbital s Beached, z těch novějších mohu zase vypíchnout společnou práci Chrise Lakea a Harrisona Crumpa - Talking Changes. Do karet v tu chvíli Danovi hrály také dvě šikovné ruce osvětlovače Ondřeje, který tentokrát těžkou mlhou opravdu nešetřil a citlivě tento opar barvil tak, aby se vzápětí i další tancechtiví bez okolků přidali.

Pane učiteli, už je čas!

Nutno podotknout, že také po vizuální stránce byla tahle akce přepychová a Roxy "prokoukla". Dvě velká plátna na každém konci pódia už jsou poměrně standardem každé větší párty, tady však byl dojem z projekce umocněn ještě díky dvěma plazmám, které byly umístěny přímo na dlouhatánský stůl, jenž budou zanedlouho okupovat Spooky. Snad za to mohly ty nádherné hemžící se barvy projekce z rukou Dílna Film, kam bylo stříháno také zdařilé logo k patnáctiletému výročí Radia 1, snad za to mohla ona nervozita, jaký že ten koncert vlastně bude, každopádně jako mávnutím kouzelného proutku byl deset minut před desátou sál naplněn k prasknutí. A co že mohlo vlastně to množství natahujících se krků spatřit? Vůbec nic - chlapci si totiž dávali na čas. Deset minut po desáté už konečně sundali z monitorů černé plachty a započalo klikání myškami, nicméně po Danově poslední desce ještě úplně připraveni nebyli... Rozhostilo se ticho, následoval vzrušený pískot a plácání několika stovek rukou, vlevo stojící Duncan Forbes však hbitě doběhl za Danem a poprosil ještě o jeden přídavek. Tak jsme si všichni vyslechli ještě jednu decentně nalomenou placku z kufříku předskakujícího a po posledních pár úderech bicího automatu mi srdíčko najednou samo poskočilo.

Ladies and gentlemen: Gargantuan live!

Oni si pro intro zvolili skladbu, která je z alba Gargantuan dle mého soudu tou absolutně nejlepší a přitom vůbec ne s hitovými ambicemi. Zkrátka umělecký skvost s názvem Orange Coloured Liquid! Představte si namlžené pódium, zalité do ostrých světel červených reflektorů, k tomu na plátnech i plazmách věrně bublající oranžovou kapalinu, která mění svůj tvar a všude okolo vás rozparáděné publikum, jež bylo skoro utrženo ze řetězu. S notnou dávkou představivosti se vám chloupky na vašich rukou musí naježit podobně jako ve středu mě. Úplná pastva pro uši! Jejich debutové album Gargantuan bylo na přetřesu večera rozhodně nejčastěji a tak jsme se také postupně dočkali těch Rádiem 1 tolik provařených pecek, tedy Schmoo, Don´t Panic, Land Of Oz a Little Bullet, při níž šly ruce všech okamžitě a téměř povinně nahoru. Chybět ovšem nemohla ani výrazná Stereo! Poněkud překvapivé bylo zařazení nejaktuálnější No Return s oním úžasným vokálem Celestine Gordon. Takováhle pecka a už jako třetí skladba v pořadí? Proboha! Co nás potom bude čekat dále? Myslím, že vím, co se asi úplně všem lidem v sále v tu chvíli honilo hlavou. Kéž by mohla být Celestine nebo Julie Daske (ta zase také úžasně nazpívala singl Belong) s oběma pány na pódiu! Bohužel od dvouměsíčního miminka se však maminkám asi jen opravdu těžko utíká... Živý element by však tomuto vystoupení dodal onen důležitý třetí rozměr a klidně tak mohl Josef Sedloň zapůjčit chlapcům svého dvorního perkusistu Car-La. Nešlo se totiž občas ubránit pocitu, že Duncan otáčí kostičkami Tetrisu, zatímco Charlie mailuje na všechny strany a zběsile u své muziky poskakují jako čertíci na pérku, jen aby se neřeklo...

Depeche Mode v Roxy? Kdy?

Možná jste se dopředu také zbytečně těšili na totálně překopané tracky. Určité změny jsem sice oproti originálním verzím zaregistroval, ale rozhodně se nejednalo o převrat! Pokud se vám honilo hlavou, proč se v éteru objevila také skladba Precious, kterou mají ve své diskografii Depeche Mode, pak vězte, že si ti dva nezahráli na DJe a nepouštěli lidem písničky, které mají rádi, nýbrž se jen pochlubili vlastním remixem, který koncem roku ve studiu ukuchtili spolu s DJem Sashou! Ono oblíbené heslo: "DJ má být také bavič!" ctil především Duncan. Mával na lidi, skákal metr vysoko, vrtěl se do rytmu a bylo vidět, že se opravdu královsky baví. Bavil jsem se a vzpomínal také já, ovšem především první půlkou tohoto tříhodinového vystoupení. Ta druhá mi přišla už poněkud minimalistická, nezáživná, troufnu si říci i mdlá. Ještě, že bylo alespoň na co koukat. Ony nekonečné smyčky a pramálo změn na nepříliš výrazném aparátu udělalo své - poněkud mě utahalo... Přesto mi bujaré veselí i celková atmosféra v tu chvíli tak nějak připomínaly dřevní doby mejdanů MIX s DJem Trávou v hlavní roli. Alespoň z reakcí se však zdálo, že si tohle vystoupení užívají všichni na výbornou a o zábavě měla přece být tahle akce především.

Retro Josef vs. Tvyksova premiéra!

Ve čtvrt na jednu se už za gramofony objevil nepřehlédnutelný Josef Sedloň, což dávalo tušit jediné - blíží se finále! Posledních pár tónů, posledních pár úderů automatu a... Ticho! Tedy až na aplaus, kterým publikum své miláčky opět odměnilo. Josef se samozřejmě přidal a první plackou dal jasně najevo, že vzpomínat se bude dál. Petal od Wubble-U! Je třeba ještě dneska vůbec něco dodávat? Na konci přimíchal neméně slavnou Yeke Yeke od Mory Kante v tom nejznámějším remixu od Hardloor, nicméně pouze o vzpomínání to ani v Josefově případě nebylo. Došlo také na Alloy Mental a že ho poslední dobou baví breakbeat už ví dneska kdekdo. Tak tu také na střídačku svištěly nalomené i narovnané skladby, klátící se DJ teď bavil ty, kteří ve čtvrtek vstávali o něco později a taneční rej zdárně pokračoval dál. Přesto bylo znát, že středa není zrovna ideálním dnem pro párty a sál se tak pomalu, ale jistě vyprazdňoval. O hodinu později si už sluchátkového jacka měnil s dalším moderátorem Rádia 1, tentokrát s DJem Tvyksem a na toho tu následně přešlapovalo kolem padesátky nespavců. Také Ondřej sáhl po osvědčených plackách a že tu bude Hey Boy Hey Girl od Chemical Brothers fungovat, bylo jasné jako facka. Fungovala! Ti, co vydrželi, byli odměněni - vůbec poprvé se totiž dočkali ochutnávky tracku, který před pár dny v Londýně electro blondýn vytvořil s Über Audio Bros. A řeknu vám, že se jedná o opravdový bonbónek, srovnatelný s aktuálními studiovými kuchyněmi, přičemž mám pocit, že o něm ještě hodně uslyšíme! Loučení s osazenstvem klubu proběhlo ve čtvrt na tři zásluhou Since I Left You od The Avalanches a když se ta hrstka flamendrů dožadovala pokračování, měli ho tedy ještě mít! Mistrova, v současné době nejoblíbenější, All Night Disco Party od Brakes pak následně večírek uzavřela.

Patnáct svíček sfouknuto a dáreček rozbalen - děkujeme moc!

Málem bych zapomněl zmínit ještě posádku chilloutu! Také tady se blýskli další moderátoři Radia 1 a sice Jirka Šteffl aka DJ Mowgli a Standa Zíma coby dvojka Ekumena DJs. Vytvořili tu přesný protiklad hlavnímu sálu, tedy lahodný mix hudby, tolik příjemné k posezení i klábosení. Bohužel pánové doplatili tentokrát na naprostý nezájem... Při vystoupení Spooky tu bylo pusto a prázdno, po "koncertu" mizeli zase všichni pracující a studující do hajan. Myslím, že lepší dáreček si Rádio 1 ke svému jubileu snad ani nemohlo přát! Tedy mohlo - Spooky živější, Spooky s vokály, Spooky se symfonickým orchestrem, Spooky s tanečníky. Tak třeba za dalších patnáct let nashledanou a do té doby vám všem na frekvenci 91,9 MHz hodně nové hudbě otevřených a zároveň tolerantních posluchačů!